„Když při práci umře člověk, je naše odpovědnost, aby se to vyšetřilo. Musí na to tlačit média, musí to chtít politici, měl by na tom mít zájem každý z nás. Ale moc často se to neděje, přitom smrt při práci je strašná a trochu i neskutečná věc.“ Při těch slovech mě zamrazilo. Došlo mi totiž, že je to pravda.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Letos v březnu zemřelo po výbuchu v chemičce v Kralupech nad Vltavou šest dělníků. Byli to převážně Rumuni. V létě se propadla dvě patra rekonstruovaného domu v centru Prahy a zavalila tři dělníky. A teď se stalo velké neštěstí v Karviné.

Výbuch metanu, jehož koncentrace byla údajně čtyřikrát větší, než je předepsané maximum, usmrtil v černouhelném dole ČSM ve Stonavě nejméně 13 lidí.

Většina z nich byla z Polska, jeden je Čech. Další lidé skončili v nemocnici. Je to jedna z nejhorších událostí v důlním průmyslu od listopadu 1989 a vůbec nejhorší věc, která se tu od sametové revoluce odehrála cizincům pracujícím na našem území.

Události jako ta čtvrteční nám vždycky připomenou, že jsou stále takto riziková zaměstnání. Kutat se stovky metrů pod zem do klaustrofobického prostoru. Jistota návratu prostě neexistuje.

Kde se stala chyba?

Když jsem zprávu slyšela, rozbušilo se mi lítostí a úzkostí srdce a vybavila jsem si nejsilnější scénu z televizní minisérie Dukla 61 od Davida Ondříčka. „Kaj su naši chlopi?“ volá v zoufalství Martha Issová, když její muž a syn nevyfárají z dolu zpátky na povrch.

Umírání v práci je něco, co jsem vždycky vnímala jako nějak neadekvátní pro dnešní dobu. Jako něco ze starých románů, nebo z filmů. Ale ne, děje se to i dnes a bývá extrémně složité zjistit, v čem je základní problém, kdo za co nese odpovědnost.

Jestli se chyba stala důsledkem nedostatečného nebo úplně chybějícího proškolení bezpečnosti práce, snižováním standardů pro výkon práce, osobním pochybením pracujícího, nebo prostě neúměrným pracovním vytížením či obyčejnou náhodou.

Převzato z Plusu

Stejně jako vždycky je i dnes variant celá řada a nemá o nich smysl spekulovat, na to známe moc málo informací.

Ale kdykoliv se nějaká podobná tragédie stane, měli bychom po jejích příčinách pátrat, vytrvale, dokud se nezjistí, co přesně se odehrálo a proč.

Nejen kvůli tomu, abychom se takovým hrůzám byli v budoucnu schopni vyvarovat, ale i kvůli pozůstalým. Jsou to právě oni, kdo si vždy nejvíc zaslouží znát pravdu o důvodu náhlé smrti jejich blízkých. Teď ale nezbývá, než jim vyjádřit hlubokou a upřímnou soustrast.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít