Stejně tak není vzdálená doba, kdy politické strany hájily zájmy různých sociálních skupin. Dělníci volili jiné strany než podnikatelé, úředníci jiné než zemědělci, bohatí jiné než chudí. Rozhodující byl program vycházející z ekonomických a společenských zájmů jejich voličů.

Tato doba je nenávratně pryč. Podíváme-li se třeba na to, co rozhodlo o porážce koalice CDU/CSU a zázračném zmrtvýchvstání sociální demokracie v německých volbách, bývá nejčastěji zmiňováno nevhodné chování a slabé výkony lídra CDU Armina Lascheta a naopak klidné a sebejisté vystupování kandidáta sociálních demokratů na kancléře Olafa Scholze.

Taktéž propad Zelených poté, co na jaře vypadali téměř jako vítězové voleb, se dával do souvislosti s odhaleným opisováním jejich vůdkyně Annaleny Baerbockové. Nic nenasvědčuje tomu, že CDU byla poražena německou sociální demokracií kvůli svému programu.

Důvěra nad úsudkem

V České republice je to ještě markantnější. Naše volby nerozhodly programové otázky nebo volební sliby. Vládní strany na věcné debatě neměly zájem a opozici se žádné nosné téma nastolit nepodařilo, takže kampaň – pokud pomineme účelové vyvolávání strachu před migrací – žádné důležité otázky neřešila.

Převzato z Plusu

To, že zde hraje osobnost politického vůdce ještě větší roli než v sousedním Německu, je dáno již postavením Andreje Babiše (ANO), který je tématem sám o sobě a který vzbuzuje bezmeznou důvěru na jedné straně, stejně jako nenávist na straně druhé. Ale podobně se média i sociální sítě více zabývaly dredy lídra Pirátů Ivana Bartoše nebo profesorskou sterilitou předsedy ODS Petra Fialy, než aby rozebíraly jejich představy, jak zlepšit stav naší země.  

V Německu i u nás tedy hodnotila média i voliči především způsob komunikace jednotlivých politiků. To znamená, že pro nás už nejsou rozhodující jejich myšlenky a program, ale schopnost získat si naši důvěru.

Tento přesun od otázky, co politici nabízejí, k otázce, jak to nabízejí, začal již v éře elektronických médií, ale svého vrcholu dosáhl v současné době rafinovaného politického marketingu, který je založen na vyvolávání pozitivních a negativních emocí.

Svoji roli samozřejmě hraje i přirozená tendence, která se objevuje vždy v dobách nejistot a hrozících změn, kdy lidé nechtějí sami rozhodovat o tom, jaké řešení složitých problémů je to nejlepší, ale raději hledají někoho, komu mohou důvěřovat. Nechtějí se spoléhat na svůj vlastní rozum a raději svěří svůj osud do rukou někoho, o kom si myslí, že dá věci do pořádku a že je nejistým obdobím provede. V takových dobách je klíčová osobnost politika, zejména styl jeho komunikace a dojem, který u voličů vyvolává.

Toto vítězství důvěry nad vlastním úsudkem má, kromě jiného, řadu nepříjemných důsledků. Jedním z nich je rozdělení společnosti na nepřátelské tábory. Pokud volíte nějaký program, najdete vždy průsečíky s jiným programem. Pokud ale volíte toho, komu důvěřujete, musíte odmítnout kohokoli jiného a žádný kompromis není možný.

Méně emocí by tedy nejen oslabilo roli politického marketingu, ale zároveň i trochu vypustilo páru.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Vávra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít