Jenže přišla koronakrize a s ní spojené ekonomické problémy. Rychle se ukázalo, že české národní společenství jen málo funguje jako skutečná společnost, která většinově sdílí alespoň některé zásadní hodnoty a ambice.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Hodnotové tápání české společnosti může ukončit příští prezident

K již dříve existující polarizaci a deziluzím, které vynesly Babiše k moci, se nyní přidaly ještě hlubší problémy. Národní společenství se pod tíhou krize rozpadlo do nesmiřitelných názorových ghett. Zemi chybí nejen sdílené hodnoty, ale i jasná mezinárodní orientace a vize.

Pětice stran, které utvořily vládu Petra Fialy (ODS), slíbila ve svém koaličním prohlášení v zahraniční politice návrat k odkazu Václava Havla, což znamená jasnou prozápadní orientaci i starost o lidská práva. Jenže v domácí politice bude pro ni nějaké hodnotové vymezení složitější.

Vyznat se v řadě výzev

Může sice vycházet z výzev jednotlivých stran, které pětikoalici tvoří, z dob, kdy ještě byly v opozici vůči technokratické a parlamentní demokracii ne vždy respektující Babišově vládě, že je třeba se zasazovat o ochranu liberální demokracie a právního státu. Ale to je příliš málo. Česká společnost potřebuje většinově ucelenější vizi své budoucnosti, založené na jasných hodnotách.

Fialova vláda bude mít s formulací takové vize problémy už proto, že první část svého mandátu stráví krizovým managementem. Sama uznává, že aby vůbec mohla začít uskutečňovat nějaké reformy, musí si nejprve poradit s tím, co zdědila: s epidemií, inflací, obřím rozpočtovým deficitem a energetickou krizí.

I proto bude velmi důležité, jak zvládne další velkou výzvu, o níž se zatím příliš nemluví: volbu příštího prezidenta. Právě prezident totiž může sehrát zásadní roli v rehabilitaci politiky založené na hodnotách i v jasnějším formulování mezinárodního směřování země.

Současný prezident Miloš Zeman i jeho předchůdce Václav Klaus zcela zavrhli hodnotově orientovanou politiku Václava Havla. Klaus se profiloval jako technolog moci, a pokud snad do výkonu funkce projektoval nějaké hodnoty, byly odvozené od jeho skepse k Evropské unii či jakýmkoliv vyšším ambicím, které zesměšňoval svojí kritikou různých „ismů“.

Zeman vnesl do prezidentské funkce přízemní pragmatismus, v mezinárodní politice se zdála být jeho nejvyšší ambicí ekonomická diplomacie, jejíž součástí byla snaha být zadobře s režimy pošlapávajícími lidská práva. Obklopil se lidmi vzbuzujícími nedůvěru. A aktivně držel u moci premiéra, který měl problémy se zákonem i minulost kariérního komunisty před rokem 1989.

Češi tradičně svým prezidentům naslouchají, hlavy státu mohou společnost zásadně ovlivnit. I proto bude velmi důležité, kdo vyhraje v prezidentských volbách, které se konají už zhruba za rok. A pětikoalice nesmí výběr kandidáta, kterého bude chtít nakonec podpořit, prokaučovat – ať už bude z jejích řad nebo z občanské společnosti.

Převzato z Plusu

Pokud by to byla osobnost, která by byla schopná společnosti nabízet nejen ve svých projevech, ale i způsobem výkonu své funkce jasnou hodnotovou orientaci a společnost spojovat spíše než ji štěpit, mohla by pomoct k překonání současné krize.

A mohla by také možná poněkud dezorientované společnosti nejen pomoci vyznat se v řadě výzev dneška, ale také zahájit smysluplnou debatu o tom, kým chceme jako národní společenství být jak v domácí, tak zahraniční politice.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít