Nečekaná dominanta ‚Staromáku‘

Kolem šesté vpodvečer hlaholí v pražském historickém jádru zvony četných okolních chrámů pokaždé. Tedy s výjimkou části velikonočních svátků. Nicméně tento čtvrtek se to zdálo mohutnější a člověk si říkal, že to nejspíš souvisí s finálními úpravami právě vztyčené kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Pobořeného žižkovskými hasiči v euforii z pádu rakouského mocnářství roku 1918, tak jako se odevšud dávala pryč dvouhlavá orlice.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Napodobenina mariánského sloupu stojí na Staroměstském náměstí v Praze | Foto: Michal Kamaryt | Zdroj: ČTK

Podle převažujícího náhledu prostého lidu jsme „300 let trpěli“ a Panna Marie na vysokém pískovcovém sloupu vprostřed náměstí, kde se po Bílé hoře konala exekuce českých pánů, mnohým lidem staletí pod přísně katolickými Habsburky symbolizovala. Třebaže kupříkladu významný historik Josef Pekař měl na toto období podstatně shovívavější názor, především na české baroko a šlechtu.  

Spisovatelka a prelát

Za první republiky se nápad sloup znovu vztyčit tu a tam probíral, silnější vůle k tomu však nebyla a za německé okupace a během čtyřiceti let ostře protináboženského komunismu na to nešlo ani pomyslet. Zdánlivá utopie se ale znovu vynořila ihned po konci totality.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Nečekaná dominanta „Staromáku“

Nejprve se ustanovila Společnost pro obnovu Mariánského sloupu a záhy se ukázalo se, že sochař Petr Váňa jde za rekonstrukcí podle poškozeného originálu z roku 1650 s neochvějným odhodláním. Přičemž nejrůznější vedení magistrátu ve věci spíš tápala, raději ji odsouvala a jen přijímala občanské petice souhlasné i zamítavé.

Stejně protichůdné byly argumenty historiků i vcelku vášnivě diskutujících osob veřejného života. K čemuž páter Tomáš Halík poťouchle poznamenal, že už vidí před vztyčeným sloupem protestující zástup s transparenty v čele se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, zatímco monumentu žehná nejmenovaný „tlustý prelát“.

Kupodivu se však věci daly v posledních letech do vážného pohybu, třebaže za stálých administrativních zmatků a sporů v metropolním zastupitelstvu. A tak, světe div se, nakonec zastánci sloupu přece jen uspěli. A když se zhruba s nástupem karantény začal na vylidněném náměstí budovat podstavec, lidé měli úplně jiné starosti než o cosi, co nakonec běžnému Pražanu zas tak moc na srdci neleží. A nakonec nad tím asi mávne rukou.

Žehrající trhovci

O čtvrtečním podvečeru sledovali poslední práce na podstavci sloupu desítky lidí, částečně obyčejní zvědavci, ale většinou spíš lidé se sklonem k historickým přednáškám k nejbližšímu okolí. Vidět se dalo i několik do debat nezasahujících městských politiků. Možná přemítajících, co z téhle záležitosti třeba ještě pojde. 

Když člověk objekt obešel ze všech stran a rozhlížel se po náměstí, trklo jej, že je nyní díky sousedství s mohutným Husovým pomníkem prostor poměrně zaplněný. Na což asi budou žehrat provozovatelé nejrůznějších trhů a podobně. A při pohledu od ulice Celetné náhle sloup vyvstal proti obloze coby dominanta. Což zůstane až do doby, než se konečně město rozhoupá a postaví cosi na místě části radnice zničené na konci války. Pokud by zůstalo při tempu obnově sloupu, má ještě čtvrtstoletí čas.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme