Zelená ekonomika, výroba elektrické energie pouze z udržitelných zdrojů, digitalizace a ještě uvolnění pravidel pro držení marihuany měly být jejími hlavními trumfy. A také posunout Německo po letech, kdy v čele jeho vlády stála opatrná kancléřka Angela Merkelová, kupředu. Jenomže velmi záhy narazila nová vláda na realitu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Robert Schuster: Sto dní německé vlády mezi covidem a válkou na Ukrajině

Povinné očkování

První srážku představovala covidová pandemie, která se zdála doznívat již okolo loňských zářijových voleb. Vypadalo to, že nadobro skončí a již nebude určovat vládní agendu. Opak se stal pravdou. Německo, podobně jako všechny další evropské státy, zasáhla další vlna nákazy. A s ní přišla další bezradnost vlády.

Dokladem toho bylo její přešlapování okolo možné očkovací povinnosti. Protože kancléř Scholz věděl, že by na tom v koalici nikdy nebyla shoda –⁠ minimálně pro nemalou část liberálních Svobodných demokratů je něco takového ze samé podstaty nepřijatelné –,⁠ přišel se zdánlivě šalomounským řešením: nechť o případném povinném očkování rozhodnou poslanci parlamentu, a to bez povinnosti držet se klubové disciplíny. Jenomže debata se zatím neposunula z místa, nehledě na to, že předchozí vlna nákazy, vyvolaná variantou omikron, mezitím skončila. Kromě toho se znovu ukázalo, že vlády jednotlivých spolkových zemí si beztak s opatřeními naloží po svém a kancléř nemá páku, jak na ně zapůsobit.

Ruský plyn

Druhé procitnutí nové německé vlády bylo ještě zásadnější a týkalo se jejího pohledu na zahraniční politiku. Během několika týdnů totiž musela přijmout za své, že ať už udělá Německo jako největší členská země Evropské unie jakékoli strategické rozhodnutí, nikdy to nemá dopad jen na zemi samotnou, ale i na ostatní partnery a sousedy v Evropě. Zkrátka že často připomínaná propojenost světa není pouhou floskulí, nýbrž skutečně platí.

Takže když Německo založilo svou energetickou politiku na odpojení jaderných a uhelných elektráren a zároveň na těsném partnerství s Ruskem, které spočívá v cenově výhodných dodávkách plynu, nemůže to zůstat bez důsledků pro ostatní. Obzvlášť v situaci, kdy v Moskvě je u moci vláda, která si je vědoma, že plyn je to jediné, co může zahraničí nabídnout, a cíleně toho zneužívá při prosazování vlastních politických cílů, i za cenu rozpoutání války.

Ruským vpádem na Ukrajinu se zhroutila letitá německá představa, že je možné Rusko připoutat blíž k Evropě, bude-li za svůj plyn dostávat pravidelně a dobře zaplaceno. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Každý dodaný krychlový metr zvyšoval závislost Evropanů, potažmo Německa, na Rusku a snižoval schopnost ohlížet se po jiných zdrojích.

Převzato z Plusu

Takže to byl nakonec kancléř Scholz, který po určitém váhání uložil k ledu plynovod Nord Stream 2. S tím, jak se vyvíjí válka na Ukrajině a jaké další debaty vyvolala, se nezdá být pravděpodobné, že by potrubím vůbec kdy proudil do Německa plyn. Podobně významný obrat provedl kancléř, když po napadení Ukrajiny Ruskem ohlásil velmi výrazné investice do obrany, a to v rozsahu, jaký se zdál být během posledních tří desítek let nemožný. Pod vlivem probíhající války na Ukrajině a s vědomím nedostatků vlastní armády sáhl Scholz na tabu, které bylo svaté pro velkou část jeho vlastní sociálnědemokratické strany.

Německo se pod vedením nové vlády za uplynulých sto dní změnilo. Možná jinak a v jiných oblastech, než si původně představovala. Zato ale způsobem, ve který už mnozí z jeho spojenců ani nedoufali.

Poslechněte si celý audiozáznam komentáře. 

Robert Schuster Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít