Na sudetoněmeckém sněmu se dnes od pultíku mluví o smíření, krajanské sdružení si proškrtalo stanovy, vracení majetku už nepožaduje a ve svém programovém prohlášení se výslovně hlásí k sudetoněmecké spoluvině na zločinech nacismu. Česká vláda (a je jedno, jestli ji vedli občanští nebo sociální demokraté) změnu postoje krajanského sdružení registruje a reaguje na ni.

Před dvěma lety vyslala Praha za krajany do Augsburgu prvního oficiálního zástupce české diplomacie, generálního konzula v Mnichově Milana Čoupka. O rok později zavítal na sudetoněmecký sněm v Norimberku poprvé člen české vlády, ministr kultury Daniel Herman. Letos se zase do Augsburgu chystá vicepremiér Pavel Bělobrádek. Zdaleka to nejsou jediní Češi, kteří ke krajanům na sněm jezdí. Čeština je mezi stánky ve veletržních prostorách, kde se sudetoněmecké sněmy zpravidla konají, docela dost slyšet.

Že to mezi pátým bavorským kmenem, jak jsou sudetští Němci přezdíváni, a Českem už tolik nejiskří, je pro řadu lidí hodně smutné zjištění, které si odmítají připustit. Najdeme je v samotném krajanském sdružení, kde tvoří nepatrný zlomek tohoto hnutí. Jako třeba Spolek Witiko, který je ostatními sudetoněmeckými organizacemi vnímán jako extrémistický nebo nacionalistický a který ve sdružení nemá žádný vliv. Najdeme je ale i mezi bělohlavými pamětníky odsunu, kteří aktuální smiřovací kurs v podání jejich šéfa Bernda Posselta vnímají jako podlou zradu a nespravedlivé vítězství Čechů. Je to postoj, který s postupujícím časem slábne a mizí, podobně jako jeho zastánci.

Potřeba kritických hlasů

Ale i v Česku je řada těch, kteří tento sbližovací proces sledují s nedůvěrou a kteří se s novou politickou a společenskou realitou nedokáží úplně srovnat. Změna postoje sudetoněmeckého krajanského sdružení z poslední doby vzbuzuje řadu otázek. Co dnes chtějí krajané od českého státu? Jaký politický cíl sledují? Jak by mělo Česko zareagovat na nový trend, který sudetští Němci v posledních letech razí? Výslovně chci zdůraznit, že jsou potřeba také kritické hlasy, protože chladí euforii a vnášejí do diskuze střízlivost.

Přál bych si, aby tyto kritické hlasy byly alespoň trochu chytré. Aby byly výrazné a podněcovaly k diskusi. Takové hlasy ale v Česku slyšet nejsou. Europoslanec za ODS Jan Zahradil má sice hodně nabito, ale používá munici ze 70. let a ignoruje skutečnost, že od té doby uplynulo téměř půlstoletí plné změn. Tím se řadí po bok ke svým ideologickým odpůrcům z KSČM, kteří v hodnocení sudetských Němců trčí podobně jako on kdesi v hluboké normalizaci.

Jan Zahradil na svém facebookovém profilu aktuálně radí vicepremiérovi Bělobrádkovi, ať na závěr sudetoněmeckých dnů "zorganizuje společný studijní výlet do Dachau", aby "tam naši krajané lépe pochopili, proč po válce dopadli, jak dopadli". Jasně, je to provokace, trochu okatá a hloupá, psaná s úmyslem utěšit ty, kterým se stýská po černobílém paušálním dělení na zlé sudeťáky a hodné Čechy.

My, kteří žijeme v roce 2017, víme, že Bělobrádek sudetské Němce do Dachau brát nemusí. Jednak tam už mnohokrát byli a jednak tam berou ostatní. Na místo, na kterém se konaly zločiny, k jejichž spoluúčasti se sami hlásí. Třeba v únoru roku 2013 - a na to si vzpomínám, protože jsem tam také byl - se památníkem koncentračního tábora v Dachau procházel tehdejší předseda Zahradilovy strany a premiér Petr Nečas doprovázený předsedou bavorské vlády Horstem Seehoferem a šéfem sudetoněmeckého sdružení Berndem Posseltem.

Abych se ale vrátil nějak na začátek. Sudetoněmecké sněmy jsou v poslední době klidné. Možná by se dalo říct až nudné. A víte co, já si myslím, že je to jedině dobře.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít