Tenisové US Open, štěstí může přát i věčným 'otloukánkům'

Vzpomínám si na jeden starší rozhovor s Tomášem Berdychem. Bylo to na Australian Open v Melbourne v roce 2012. Český tenista tenkrát porazil ve třetím kole jistého Kevina Andresona 7:6,7:6 a 6:1 a jak už výsledek napovídá, dlouho to nebyl to úplně jednoznačný zápas.

Komentář Praha/New York Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kevin Anderson, překvapení letošního US Open | Foto: Mike Segar | Zdroj: Reuters

Utkání jsem sledoval jenom na malém monitoru, protože tou dobou hrálo víc českých reprezentantů a potřeboval jsem vidět víc kurtů najednou. Pamatuji si, že oba hráči měli čepici s kšiltem, stejnou barvu oblečení a celkem podobný herní styl, kterým se chtěli prosadit. Takže mě pak při natáčení nenapadlo nic lepšího než se vítěze zeptat, jaké to je porážet svého dvojníka.

Zpětně jsem na tu otázku nebyl moc pyšný, oba soupeře tenkrát dělilo dost míst na žebříčku, kvalita úderů byla přece jen trochu rozdílná, a také lehce zdvižené obočí Tomáše Berdycha tehdy naznačovalo, že jsem to mohl zkusit i jinak. Při každém dalším vzájemném duelu jsem si na to pak vzpomněl, výhry na kontě českého tenisty přibývaly a někdy se rodily i z docela zoufalých stavů, Kevin Anderson nebyl ani jednou z dvanácti pokusů schopný vyhrát.

Hana Mandlíková se na tenis spíš už dívá. I přes to přijala pozvánku na turnaj legend na US Open

Číst článek

Teď v New Yorku se ale zmíněná bilance nepočítala, Tomáš Berdych už byl z turnaje dávno venku a Kevin Anderson bojoval ve finále o titul. Po překonání zdravotních potíží z minulých let se jednatřicetiletý Jihoafričan dokázal dostat do velmi slušné formy. Ale hlavně měl obrovské štěstí, které před ním neměly desítky borců včetně nejlepšího českého singlisty.

Anderson, před US Open až 32. muž světového žebříčku, využil absence mnoha členů nejužší špičky i toho, že byl v té části pavouka, která po podivně načasovaném odhlášení nasazené jedničky Brita Andyho Murrayho (bylo to ve chvíli, kdy už byl turnaj rozlosovaný), najednou připomínala spíš turnaj nejnižší kategorie ATP 250 než grandslam.

Anderson až do finále nenarazil na žádné TOP protivníky a přitom bojoval o grandslamovou trofej, ke které vedla vždycky před tím nesrovnatelně obtížnější cesta. A zrovna Tomáš Berdych by o tom mohl vyprávět. V posledních letech v éře výjimečných tenistů Federera, Nadala, Djokoviće a Murrayho totiž většinou platilo, že kdo touží po grandslamovém titulu, musí nejméně dva a dost často i tři borce z této party porazit, nemluvě o tom, že v pavouku číhali i další šampioni Wawrinka, Čilić a jiní nebezpeční singlisté.

Teď v New Yorku ale mnozí špičkoví hráči chyběli nebo dorazili bez formy a hned vypadli. A tím také nabídli ostatním dříve nepředstavitelnou šanci. A protože ji teď v New Yorku nejlépe využil dvoumetrový chlapík z Johannesburgu, možná se v tenisovém prostředí začne říkat, „máš štěstí jako Anderson“.

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme