Stručná definice terorismu říká, že jde o politicky nebo ideologicky motivované násilí nebo hrozbu násilím proti civilistům a nezúčastněným osobám.

Přehrát

00:00 / 00:00

Břetislav Tureček: Boj proti terorismu někdy zamlžuje inflace silných slov

Pokud tedy příslušníci Hamásu zkraje října v Izraeli pod praporem boje proti „sionistické okupaci Palestiny“ cíleně zmasakrovali stovky civilistů, šlo o terorismus a pachatele je žádoucí nazývat teroristy. 

Tato jednoznačná událost ale přitáhla pozornost k otázce s nejednoznačnou odpovědí, totiž k tématu, co všechno lze za terorismus označovat, a co už by za něj v zájmu nestranného informování a věcné analýzy označováno být nemělo. 

Nálepkování jako zbraň

I tady totiž platí, co už před lety k tématu napsal americký antropolog Michael V. Bhatia. Jak uvedl, „pojmenovávání má dvě základní funkce: rekrutování podpory prosazováním diskurzu my a oni. A dále ospravedlňování vlastních akcí pomocí tohoto nálepkování“. Jinými slovy: označením oponenta za teroristu snáze získám podporu pro jakékoli akce proti němu. 

Takže v případě teroristů z Hamásu plenících kibucy na izraelském území není co řešit. Jenže spadá pod definici terorismu i ozbrojený boj Palestinců proti izraelským vojákům na Izraelem okupovaných územích? Nejedná se o legitimní boj proti cizí nadvládě, který ostatně připouští i mezinárodní právo? 

Někteří izraelští činitelé jdou přitom ve snaze delegitimizovat jakoukoli opoziční činnost Palestinců ještě dál – například označují za „právní terorismus“ situace, kdy se Palestinci obracejí se svými podněty na mezinárodní justiční instituce. 

Ještě razantněji se s „těmi druhými“ vypořádal například egyptský režim. Když armáda v roce 2013 svrhla demokraticky zvolené Muslimské bratrstvo, označila ho za teroristickou organizaci, čímž tuto politickou skupinu postavila mimo zákon a mohla pozavírat tisíce jejích příslušníků. 

Od devalvace skutečného významu slova terorista je totiž hodně blízko k politiky přidělované nálepce teroristická organizace. Na tomto označování je riziko účelovosti a nejednoznačnosti vidět ještě lépe. 

Teroristé podle potřeby 

Íránská opoziční organizace Lidoví mudžáhedíni v rámci boje proti teheránskému režimu povraždila i desítky civilistů. Spojené státy ji zařadily na svůj seznam teroristických skupin a po čase zase vyškrtly podle toho, kdo byl zrovna v Teheránu prezidentem – aniž by se mezitím na činnosti Lidových mudžáhedínů cokoli změnilo.

Nejprve šlo o vstřícné gesto vůči liberálnímu „íránskému Gorbačovovi“ Mohammadovi Chátamímu, o patnáct let později o trest pro „provokatéra“ Mahmúda Ahmadínežáda. Podobná politická gesta přitom vůči íránskému režimu učinila i Evropská unie. 

Když v nedávných dvaceti letech vedl afghánský Tálibán gerilovou válku proti zahraničním armádám a někdy útočil i civilisty, Rusko ho označovalo za teroristickou organizaci, ale Spojené státy, kterým Tálibánci zabíjeli stovky vojáků, nikoli. 

Politické nálepky mohou navíc nacházet odezvu i na druhé straně. Když USA daly na seznam íránské Revoluční gardy, Teherán recipročně označil za teroristickou organizaci americkou armádu. Súdán se zase z amerického seznamu „zemí podporujících terorismus“ před časem vykoupil tím, že navázal vztahy s Izraelem. 

V popsané inflaci silných slov se tak poněkud ztrácí původní význam slova terorismus a jeho děsivý rozměr. Možná tedy není dobré, když se na tomto trendu podílejí i média a politici. Už proto, že co je přehnané, je bezvýznamné. 

Autor je vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha

Břetislav Tureček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít