V době, kdy se preference obou stran pohybovaly zhruba na stejné úrovni jako dnes, tedy dost významně pod deseti procenty, jsme s „třetí sílou“ pracovali, jako by skutečně existovala. Jak se ukázalo, neexistovala. Logicky, protože v Česku dnes není jasné ani to, kdo je onou „druhou sílou“.

Předvolební provoz se zúžil na jedinou otázku: o kolik vyhraje Andrej Babiš a z kolika možných partnerů si bude vybírat pro svou vládu. Na tomto místě si autor dovolí předpověď, že vítězství ANO nebude nakonec tak drtivé, jak to z některých průzkumů vypadá. Po volbách mu to můžete připomenout.

Lidovecký ústup od domluvené, drtivě schválené, slavnostně oznámené a kýčovitým klipem ilustrované koalice je střízlivýma očima viděno pochopitelný, stejně jako nechuť starostů stát lidoveckým béčkem. Vzpomínky na Unii svobody, která ve spojení s lidovci fakticky pohřbila svou krátkou ambiciozní existenci, jsou ještě ve slábnoucí paměti.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Je to ale také jen další ukázka šířící se paniky, které krátce před volbami při pohledu na extrémně pracovitého a neúnavného Andreje Babiše propadli už mnozí: sociální demokraté taky na poslední chvíli vyměnili lídra, kterého si rovněž velkolepě potvrdili pouhé tři měsíce předtím.

Neopakovatelný výsledek neopakovatelné doby

Nikdo už ani nepředstíral, že jde o něco jiného, než na poslední chvíli zachránit, co se dá, a teprve po říjnových volbách začít přemýšlet, jak vlastně jít dál.

A to je mimochodem jedno z témat podzimních voleb: pokud se náhodou nepovede sestavit vládu „všichni proti Babišovi“, nebude se hrát jen o příštího premiéra, ale taky lídra opozice, ať už jde o osobu, nebo stranu. Mimochodem, na tomhle místě je možná užitečné připomenout, že v končící sněmovně byl nejsilnějším opozičním klubem ten komunistický s 33 poslanci. To se pak ovšem vládne skoro samo.

Jinými slovy řečeno: volby budou i konkursem na onu druhou sílu, která odolá Babišovým nabídkám (pokud vůbec přijdou) a na níž bude další roky ležet hlavní část nelehkého úkolu stát se hlavním Babišovým soupeřem s plánem, jak nejpozději v roce 2021 Andreje Babiše ze Strakovy akademie zase vystěhovat.

„Starý politický systém“, který u nás fakticky skončil v roce 2013, měl mnoho nectností, zvlášť když se z největších soupeřů stávali nejlepší spojenci - ať už třeba v letech opoziční smlouvy nebo na pražské radnici nebo na divokém severu. Ale ve svých lepších časech produkoval užitečné střety a politické souboje, ve kterých se občas muselo i věcně argumentovat a který dával voličům solidní nabídku.

Pokud tedy máme už dopředu přistoupit na myšlenku, že tyhle volby mají jasného vítěze, je možné s opatrnou dávkou optimismu hledět právě sem: po letech slabé a roztříštěné demokratické opozice (ODS a TOP 09 měly ve sněmovně v tomhle volebním období dohromady 42 poslanců, míň než každá ze dvou větších vládních stran) tu může v příštích letech vznikat opozice nová.

Miloš Zeman kdysi během let 1992 - 1996 dokázal tváří v tvář dominující ODS zvednout výsledek ČSSD o 20 procent. Je to spíš neopakovatelný výsledek neopakovatelné doby, ale proč to vzdávat už dopředu?

Když už nic, nebude adepty na tuhle roli po volbách aspoň brzdit panika. Času budou mít zřejmě dost.

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít