Konec toho, který vyvolal arabské jaro

Tunisko si řada Čechů pamatuje jako zemi, kde se dá trávit dovolená a kde začalo arabské jaro. Méně už se připomíná, že je to jediná země, kde pád diktátora nepřinesl chaos a nakonec vzestup jiného muže silné ruky, jako třeba v Egyptě, a kde se dodnes udržel systém více stran, jak to minulou neděli ukázaly prezidentské volby.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tuniský prezident Zín Abidín bin Alí v roce 2009 | Foto: Hassene Dridi | Zdroj: ČTK/AP

Proto se málem ze zpráv vytratilo, že tento týden se uzavřel osud politika, jehož pád před více než osmi lety spustil řetězovou reakci otřesů po celém Blízkém východě. Přitom příběh Zína Abidína bin Alího není v leckterém ohledu typický pouze pro arabské země.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Adama Černého

Klíčové okamžiky někdejšího tuniského diktátora představují dvě události, jeho překvapivý vzestup, když v roce 1987 v čele země vystřídal zakladatele její nezávislosti Habíba Burgibu, a jeho pád, který se po více než dvaceti letech zdánlivě neotřesitelné vlády odehrál v průběhu pouhých několika týdnů.

Mezitím rodinný klan bin Alího, v němž vynikala prezidentova druhá manželka Leila, dokázal ovládnout možná až dvě pětiny ekonomiky země. Jen tak lze vysvětlit, že ačkoli hospodářský růst se pohyboval mezi pěti až sedmi procenty ročně, přesto tisíce mladých, a to i s univerzitními diplomy, živořily, protože pro ně nebyla práce.

Unikl trestu za krutosti

Do pozadí se tak dostaly světlejší stránky Burgibova dědictví, jako například ve srovnání s jinými muslimskými země výrazně lepší postavení žen a sekulární povaha vlády.

Nezaměstnaný mladík se stal také příčinou pádu režimu. Na konci roku 2010 se šestadvacetiletý Muhamed Buazí upálil na náměstí malého města Sidi Buzíd na jihu země, když mu policie zabavila ovoce a zeleninu, které se snažil bez povolení prodávat na trhu.

Šok vyvolal vlnu hněvu v celém Tunisku namířenou proti těm, kteří nastolili režim, v němž nebylo možno podnikat, ani se dostat k veřejným zakázkám bez úplatků vyžadovaných příslušníky vládnoucího klanu.

I na rodině bin Alího se potvrdilo pravidlo, že kdo si přivlastňuje co nejvíce moci, přebírá na sebe i co nejvíce odpovědnosti. O to byl pád bin Alího strmější a dokonce ubožejší. Očití svědci popisovali scénu před odletem prezidentského letadla do exilu, kdy vystrašená Leila spílala svému manželovi, který z bývalé kadeřnice udělal první dámu, že byl celý život budižkničemu.

Strach padlých vládců, který prožívali v lednu 2011, se s odstupem času ukázal jako ne zcela opodstatněný, protože Saúdská Arábie dostála své tradici země, která poskytuje přístřeší padlým vládcům zvláště muslimských zemí, takže Zín Abidín bin Alí mohl tento čtvrtek zesnout po osmi letech pohodlného exilu s jistotou, že unikl trestu za krutosti, které jeho režim páchal, a za to, jak on a jeho rodina rozkrádali vlastní zem.

Autor je komentátor Hospodářských novin

Adam Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme