Válečnými plavidly doprovázená těžební loď změnila kurz po jediném telefonátu německé kancléřky tureckému prezidentovi.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Thomase Kulidakise

Z původní hrozby válečného střetu mezi řeckým a tureckým námořnictvem prozatím zbyla jen pohotovost řecké armády vyhlášená do 2. srpna, kdy má skončit rezervace potenciálního naleziště Ankarou. Ta stáhla válečné lodě do přístavů a těžaři vyčkávají na další pokyny u tureckého pobřežního města Antalya.

Takový je vývoj poslední bitvy dlouhé války o vliv a nerostné suroviny ve východním Středomoří. Tentokrát si vítězství připsala Evropská unie, kterou vede jeden z jejích nejsilnějších členů – Německo. Šéfka německé vlády Angela Merkelová měla podle řeckých médií prezidentu Recepu Tayyipu Erdoganovi říci, že Řecko je tentokrát odhodlané jít do ozbrojeného střetu. K spuštění zbraní válečných loďstev údajně chybělo málo.

Podle Merkelové by pak prý Turecko mělo problémy nejen s Řeckem, ale také s celou Unií. Německý úspěch ukázal, jak moc si Ankara uvědomuje význam kroků Berlína. Německo bylo vloni největší obchodní partner Turecka. Do dění se zapojily také Španělsko a Francie, které patří mezi deset největších obchodních partnerů Turecka. Prohlášení německého ministra zahraničí, že si Ankara může vybrat cestu spolupráce s Unií, nebo unijní sankce, kulisy konfliktní situace dokreslilo.

Na co Erdogan slyší

Vyhrocení a uklidnění dalšího kola tahanice o zásoby zemního plynu by se mohly zdát jako nové dějství opakujících se zkoušek Turecka, kam až může zajít. V živé paměti mají unijní státy rozhodnutí turecké vlády, která letos v únoru oznámila běžencům, že mohou jít volně do Evropy.

Následné násilné střety na řecko-turecké pozemní hranici ukončil až koronavirus. Stávající válka slov, jestli má být chrám Boží Moudrosti v Cařihradu mešita, nebo muzeum, jsou jen vedlejší projev války o plyn.

Tentokrát ale došlo k novému vývoji. Vztahy mezi Tureckem a Řeckem efektivně a dlouhodobě urovnávaly Spojené státy americké. Evropská unie a unijní mocnosti většinou hrály druhé housle. V tomto případě iniciativu převzal Berlín, který na rozdíl od Francie dosáhl svého cíle. Turecku prý na slovech prezidenta Emmanuela Macrona, který hrozí sankcemi a vyslal válečné lodě, nezáleží. Kritiku ostatních prezident Erdogan odráží jako islamofobii a jednostrannou politiku unijních států i Evropské komise ve prospěch Řecka a Kyperské republiky.

Německé předsednictví chce očividně uspět tam, kde zatím byly pouze sliby, rozhořčená prohlášení a nevýrazné sankce. První bitvu o moc a vliv Berlín ve jménu Unie vůči Turecku vyhrál. Na další se musí se připravit. Pokud tentokrát pohrozil, příště musí pokročit i nadále, jinak jeho další kroky budou moci být vnímané jako mlácení prázdné slámy.

Turecký prezident už v minulosti ukázal, na co slyší. Když Turci sestřelili ruskou stíhačku, Kreml vyhlásil takové sankce, že prezident Erdogan přijel s prosíkem do Moskvy tak rychle, že to připomínalo slavnou filmovou hlášku obsahující slova „metelesku blesku“. Pokud Německo neztratí odhodlání k aktivní zahraniční politice, nebo mu ji ostatní členské státy nezhatí, je reálná naděje na půl roku života v Evropské unii připomínající reálnou moc mající slovo ve světových záležitostech.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít