Moskva vlastně ani moc neskrývala svou podporu stávajícímu prezidentovi, a opoziční kandidát Kemal Kilicdaroglu si dokonce stěžoval na dezinformace ruského původu, které ho měly poškodit. Jiné zdroje spekulují o přítomnosti četných ruských agentů v Turecku, případně velkém nákupu tureckých novinářů za ruské peníze.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Erdogan a Putin se milují. Anebo se možná jen potřebují

Pravda je, že se během poměrně krátké doby podařilo hodně změnit názor mnoha řadových Turků na Rusko, ruskou politiku, ale také Ameriku a Západ.

Dvě říše, dvě republiky

Historie rusko-tureckých vztahů je velmi dlouhá, zejména pokud do ní započítáme období obou impérií, carského a Osmanského.

Tehdy spolu soupeřily v oblasti Černého moře, částečně i Balkánu nebo Kavkazu a později se tyto konfliktní zájmy projevovaly i za sovětských dob a částečně i dnes, v dílčích otázkách, jako je vývoj v Sýrii, Libyi, otázce Arménie a Ázerbájdžánu, dokonce i Ukrajině.

Vždyť Turecko dodávalo a dodává drony, které zejména na začátku sehrály významnou úlohu při ničení ruských tanků.

Kde se tedy vzal zvláštní fenomén neskrývané Putinovy podpory pro Erdogana? Podle některých názorů hraje úlohu i určitá vzájemná sympatie nebo přinejmenším podobnost dvou stárnoucích autokratů s mesiášským komplexem, i když Erdogan je přeci jen autokrat volený.

Oba se pyšní tím, že konsolidovali své země, ale také jsou momentálně v problémech, jež si ovšem způsobili sami v druhé polovině vládnutí.

Nějakou úlohu hraje snaha obou politiků vzájemně se využívat při odstiňování jiných tlaků, zejména těch ze Západu. Oba se také snaží najít společnou řeč s Čínou, případně i Íránem a dalšími státy, které se cítí být součástí protizápadního, ale také protiliberálního a antidemokratického bloku.

Pokus o kulatý čtverec

V případě Turecka je to paradoxní postoj, protože Ankara nadále zůstává uchazečem o členství v Evropské unii a členem NATO – ale intenzivnější a přinejmenším zdánlivě srdečnější kontakty udržuje s Moskvou.

Projevuje se to i na známém nákupu protileteckých systémů S-400 z Ruska nebo výstavbou „turecké“ jaderné elektrárny od Rosatomu.

Obchod obou států kvete, polovina turecké energie pochází z Ruska, ať se jedná o plyn, nebo ropu. Rusko nyní také vítá, že jeho lépe postavení turisté mají kam jezdit nebo kde investovat do nemovitostí, když Evropa je pro ně uzavřena. 

Někteří politologové mluví o politice „kompartmentalizace“, schopnosti Ruska a Turecka rozdělit jednotlivé otázky,  dosáhnout toho, že neshody v určitých oblastech neznemožní spolupráci v jiných. Možná není náhoda, že jde o pojem převzatý z psychologie, kde označuje schopnost myslet si více vzájemně rozporných věcí současně.

Je ale třetí skupina pozorovatelů, podle kterých se nad rusko-tureckým sbratřením vznáší oboustranné vědomí, že i toto oslabené Rusko může svého menšího souseda kdykoli zdrtit, stačí zastavit dodávky energií.

Tedy žádná láska, ale medvědí stisk. Politik tak zkušený a pragmatický jako Erdogan ví, že Evropské unie nebo Ameriky se v tomto smyslu bát nemusí, ale boss v Moskvě umí být nemilosrdný a vždy to rád předvede.

Na druhou stranu, pokud se nestane nic neočekávaného, Erdogan bude vládnout Turecku ještě za několik let, v případě jeho kolegy v Moskvě to nyní zdaleka tak jasné není, naposled se možná bude smát právě on, Erdogan.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít