Zároveň dal najevo, že i nadále hodlá vést diplomatická jednání s prezidentem Putinem o ukončení války na Ukrajině. Taková jednání, k nelibosti bránící se Ukrajiny, vede rovněž německý kancléř Olaf Scholz.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Macronovo chlácholení diktátora

Zdá se, že ani deset měsíců agrese vedené ze zločinných pohnutek a zločinnými prostředky nezměnilo jejich pohled na Rusko jako privilegovaného hospodářského partnera, s nímž je třeba se dohodnout za každou cenu i na úkor postižených zemí.

Takovým partnerem se Rusko zdálo být po zhroucení Sovětského svazu do nástupu k moci Vladimira Putina, který vytvořil v této zemi autoritářský režim s neskrývanými ambicemi podrobit své moci sousední státy a obnovit sovětské impérium. Za tím účelem vedl válku proti Gruzii, nyní usiluje o podrobení Ukrajiny, na řadě jsou pobaltské státy a Polsko. Finové a Švédové z obavy o vlastní suverenitu opustili status neutrálních států a požádali o přijetí do NATO.

Mír s Putinovým režimem?

O tom, že Severoatlantická aliance nikdy nepředstavovala hrozbu pro jejich zemi, se Rusové mohli přesvědčit již od roku 1991, kdy byli přizváni ke spolupráci s NATO a začlenili se do programu Partnerství pro mír. Jejich účast byla pozastavena teprve 1. dubna 2014 v důsledku obsazení a následné anexe ukrajinského území.

Jediné, co NATO ohrožuje, jsou právě imperiální mocenské ambice Ruska vůči sousedním státům. O jejich uznání usiluje ruská diplomacie dlouhodobě a již pouhá ochota Francie a Německa brát je v úvahu při jednání o míru vyvolává oprávněné obavy.

Až dosud Putinovo Rusko nikdy nebylo ochotno jednat o míru založeném na respektování územní nedotknutelnosti suverénních zemí. Vždy, a to pouze ve chvílích, kdy bylo na bojišti donuceno k ústupu, navrhovalo jednání pouze o příměří, jehož účelem bylo obnovit síly a pokračovat v agresi.

Proto musí být dovoleno vést jednání o příměří pouze státu, který vede obrannou válku a jediný je schopen vyhodnotit, zda je pro něj výhodné. Diplomatické iniciativy pánů Macrona a Scholze tedy nelze hodnotit jinak, než jako formu nepřímého nátlaku na ukrajinskou vládu, aby uznala v nějaké formě ruské nároky na obsazená území. Pro další ohrožené státy, včetně nás, znamenají tyto iniciativy zpochybnění spolehlivosti spojeneckých závazků Francie a Německa.

Po tom všem, co se odehrálo v Gruzii a co se děje na Ukrajině, by mělo být jasné, že mír s Putinovým režimem je nemožný a případné hanebné příměří dojednané přes hlavu ukrajinské vlády se stane jenom předehrou ještě strašnější války, než je ta, které jsme právě svědky. Chlácholení diktátorů pro ně znamená uznání. A toho by se demokratický politik nikdy neměl dopustit.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít