Vše měl zřejmě na svědomí hodně zjednodušený a nadsazený titulek článku k unijnímu summitu v jednom seriózním českém deníku. Ten hlásal, že s povinnými kvótami na přijímání uprchlíků je konec, protože bez souhlasu Česka je nebude možné schválit.

I jeden český europoslanec se nad tímto titulkem rozplýval, jak zlý Brusel zkazil tuzemským populistům radost.

O co tedy šlo? Unijní premiéři a prezidenti se na summitu v Bruselu před týdnem domluvili, že se měsíce zablokovanou reformu azylového systému pokusí vyřešit shodou na nejvyšší úrovni.

Do závěrů summitu, které nejsou právně závazné, ale platí jako vodítka pro budoucí postup, se i za českého přispění dostala zmínka, že „Evropská rada se touto záležitostí bude znovu zabývat na prosincovém zasedání a bude usilovat o dosažení konsensu během prvního pololetí roku 2018“.

Pro Česko význam této věty tkví v tom, že celý spor o azylovou reformu se točí kolem toho, zda má obsahovat i permanentní relokační mechanismus. Lidsky řečeno: trvalé kvóty na uprchlíky. Ty do reformy navrhla Evropská komise jako krizový nástroj pro případ, kdy by nějaká země byla v budoucnu vystavena nadměrnému přílivu migrantů, jakého jsme například byli v Evropě svědky před dvěma roky.

Šance

Česká republika - stejně jako ostatní země V4 i některé další státy - toto opatření v reformě tzv. dublinského nařízení rezolutně odmítá. A to ze stejných důvodů, jako byla proti nedávno skončeným dočasným kvótám. Spor o relokace dojednávání reformy v podstatě paralyzoval, protože na jejím zbytku panuje více méně shoda. Tím, že se teď má řešit na summitech, se eliminovala možnost, že část členských zemí přehlasuje odpůrce, jako se to stalo před dvěma roky u dočasných kvót. Na vrcholných schůzkách se totiž usiluje o jednomyslný souhlas.

Z toho tedy pramenil onen závěr, že kvóty končí, protože Česko (plus minimálně zbytek V4) s nimi nikdy souhlasit nebude a už ho nikdo nebude moci přehlasovat. Ani premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) ale tento úspěch středoevropské diplomacie neviděl tak idealisticky. V prvním hodnocení ho označil za „šanci na to, abychom nepřipustili, že součástí reformy azylové politiky bude také povinné přerozdělování v rámci kvót“. Druhý den pak mluvil o příslibu, ale žádné hotové věci.

Tato opatrnost má své opodstatnění. Stoupenců kvót v čele s Italy a Řeky je v unii stále dost a rozhodně nebudou chtít, obrazně řečeno, složit zbraně bez boje. Plný je jich také Evropský parlament, jehož souhlas s reformou je nezbytný. A nesmíme zapomínat na Evropskou komisi a její až obsesi kvótami. Unijní diplomaté proto tvrdí, že najít během první poloviny příštího roku smysluplný kompromis přijatelný pro oba tábory bude hodně složité, ne-li nemožné.

Zatím spíše neoficiálně se na chodbách bruselských institucí mluví o tom, že by se spor o kvóty v reformě azylového systému mohl nakonec vyřešit tzv. posílenou spoluprací. Ostatně šéf summitů Donald Tusk navrhuje tento instrument používat častěji a nedávno se pomocí něj unie po letech dobrala konce při schvalování evropského veřejného žalobce.

Posílená spolupráce zjednodušeně znamená, že příslušné opatření přijmou jen ty státy, které se na něm chtějí podílet. V případě trvalých kvót by se tedy povinnost přijímat uprchlíky vztahovala jen na ty země, které by s ní souhlasily.

Mezi těmi by Česko k potěše většiny tuzemské veřejnosti dle všeho nebylo. Kvóty by tu ale byly a staly by se dalším dělítkem evropské sedmadvacítky. Její členové se zaklínají tím, že chtějí po brexitu posilovat jednotu. Tohle řešení by ale přispělo k prohloubení vícerychlostní Evropy, které se Česko brání. Nebo vlastně bránilo. Vítěz parlamentních voleb už před nimi prohlásil, že ji podporuje a je pro to, aby Česká republika klidně byla na evropské periferii. Hlavně, když nebude muset brát uprchlíky...

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít