Tváří v tvář tomu, jak jsme ke státu a úředníkům a úřednicím v minulých dekádách přistupovali, je to pokrytecké. A jen rozkrytí tohoto pokrytectví může vést k tomu, že se na kritizovaném stavu něco změní.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Smejkalová: Chceme schopný stát? Musíme změnit tři věci

Vlivem dědictví minulého režimu má u nás stát jako společenský aktér velmi špatnou pověst a má tak být pokud možno štíhlý a zajišťovat pouze nejnutnější rámec pro fungování společnosti. S tím se prolíná neoliberální představa státu jako poskytovatele služeb, které si občané a občanky - ne nepodobní zákazníkům v obchodě - platí ze svých daní.

Jenže s tím rozdílem, že pořádně si zaplatit za kvalitní služby zároveň ochotní nejsou: zde do celé věci vstupuje právě ona mantra úsporného státu financovaného z pokud možno nízkých daní.

To tak plodí situaci, ve které zejména vysoce kvalifikovaná práce úředníků a úřednic z ministerstev a dalších vysokých úřadů, odpovědných za návrhy zákonů, strategické plány, kritické systémy a státní zakázky nemá šanci konkurovat se mzdami, které nabízí soukromý sektor.

Vzdělávání lidí pro veřejnou službu

Autorka tohoto komentáře v této souvislosti dává obvykle k dobru anekdotu, jak před několika lety krátce pracovala na jednom ministerstvu na pozici vyžadující kvůli vyjednávání na evropské úrovni špičkovou znalost dvou cizích jazyků a její nástupní plat přitom byl pouze málo přes 20 tisíc korun hrubého.

Na dotčeném odboru tehdy přesto pracovala řada mladých, šikovných idealistů – ze kterých tam ale velmi rychle nezbyl nikdo. Odcházeli za lepším nejpozději v okamžiku založení rodiny, které bylo za plat tak tak umožňující zaplatit pokoj v pražském sdíleném bytě nemyslitelné.

S tím jde ruku v ruce prestiž státních zaměstnanců. V české veřejné debatě by dlouhodobě většího otloukánka než právě úředníky a úřednice pohledal. Jak pak vůbec někdo může očekávat chytrý, funkční stát, když jeho protagonisty není ochoten ani dobře zaplatit, ale i je nadto demotivuje nebo od kariéry úplně odrazuje řečmi o „líných a neschopných příživnících“? Kvalitní státní správu zkrátka logicky mohou vytvořit jen špičkoví, dobře placení a doceňovaní lidé.

V neposlední řadě by také bylo třeba se zamyslet nad způsobem vzdělávání lidí pro veřejnou službu: není náhoda, že celá řada států, které považujeme za velmi dobře fungující, má nějakou podobu cílené profesní přípravy pro úředníky a úřednice, ať již jde o slavné elitní francouzské školy či německé duální vzdělávání propojující teorii státní správy s praxí v konkrétních úřadech.

Není třeba dodávat, že tam je zároveň práce pro stát tak dobře finančně i symbolicky ceněná, že stát patří k nejprestižnějším zaměstnavatelům vůbec. S tím jde ruku v ruce také specifická profesní čest: úřednictvo tam není úslužný poskytovatel zaplacených služeb, ale rovnoprávný partner občanů a občanek.

Nebylo by tedy vůbec špatné, kdyby koronavirová krize představovala v tomto směru určitou katarzi, Česká republika koneckonců není jediná, kde se nyní veřejná pozornost obrací směrem ke státu a jeho schopnosti zajistit běžný provoz i řešit krize.

Převzato z Plusu

Nesmí však zůstat jen u stěžování si – to by naopak mohlo být bez rozkrytí strukturálních příčin kontraproduktivní, působit jen další rozklad a demoralizaci a dávat záminku k dalšímu zeštíhlování, když „nám ten stát přece očividně nefunguje“.

Takových strukturálních příčin přitom jistě existuje daleko víc než ty zde načrtnuté. U těchto tří, tedy nekonkurenceschopných platů, chybějící prestiže a cíleného vzdělávání, je nicméně nutně potřeba začít.

Autorka je politoložka

Kateřina Smejkalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít