V odporu proti kvótám zbývá málo manévrovacího prostoru

Neformální večeře politických vůdců členských států Evropské unie trvala do půl jedné ráno a nebylo to pravděpodobně proto, že vrcholným politikům tak chutnalo a tak si rozuměli, že se rozhodli ve vzájemné společnosti přivítat další den.

Komentář Brusel Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Předseda Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na summitu v Bruselu | Foto: John Thys | Zdroj: Reuters

Po zasedání jsme se dozvěděli, že diskuse byla „otevřená a přímá“. Což přeloženo z jazyka diplomatů do řeči obecné znamená, že vzájemná výměna názorů byla bez servítek a poměrně ostrá.

Ostatně, své svědectví o této skutečnosti podal i novopečený český premiér, který už před svým odjezdem pevný a nezlomný odpor vůči zvažovanému trvalému mechanismu přerozdělovacích kvót v rámci unijního celku. Od Andreje Babiše jsme se tedy dozvěděli, že někteří jeho spolustolovníci byli „dost agresivní“. 

V čem asi tak agresivita mohla spočívat, o tom svědčí například slova nizozemského premiéra Rutteho nebo německé kancléřky Merkelové. Premiér Rutte ocenil plán Visegrádské čtyřky vyčlenit 35 milionů euro na pomoc Itálii a Libyi proti pašeráckým sítím a obecně k omezení zdrojů migrace.  

Podle nizozemského představitele je to ale věc, kterou dělají všichni, a neznamená to rezignaci na vnitřní solidaritu. O solidaritě, která „nemůže být jen vnější, ale také vnitřní“, mluvila také těžká váha evropské politiky, šéfka německé vlády Angela Merkelová.

U nás migranti být nechtějí  

Debata se totiž už delší dobu přesouvá k otázce solidarity jako takové, která je jakousi vyšší úrovní sporů mezi některými členskými státy a ostatními. Jmenovitě jde o to, že v ostatních zemích sílí hlasy, které jsme slyšeli i v minulosti.  

A to, že se členové unijního spolku Česká republika, Maďarsko i Polsko dočkali pomoci v podobě značných finančních fondů po svém přistoupení a když byly tyto země požádané o pomoc v rámci nejdříve dobrovolných a pak povinných kvót, selhaly.

Prouza: Pro Evropu jsme nesolidární potížisté. V migrační krizi jsme měli být diplomatičtější

Číst článek

V České republice se přijímá za obecně platný názor, že země pomáhá jinak a tak to má být. Tato pomoc je evidentní, ale v rámci unie v konečném důsledku rozhoduje, jak ji vnímají naši partneři. A pokud ji vnímají jako nedostatečnou, můžeme se naším názorem ukolébávat, jak dlouho chceme, nic nám to ale není platné. 

Bohatší západní státy, jak jsme se dozvěděli například už dříve z Lucemburska, odpovídají tedy na argument „my jsme neměli kolonie ani tradici v přijímání migrantů“ protiargumentem finančním. Tedy že neměly „tradici v posílání peněz na východ“. A na solidaritě trvají. Novější země, které plní, byť třeba s nechutí, argumentují dodržováním pravidel.

Důležitá solidarita 

Když ony se podřídily, byť z nich pak 70 procent přidělených migrantů odchází, mají se podřídit i ostatní. Jak říkal estonský premiér letos v létě při návštěvě v Praze k minulým kvótám „ujednání o kvótách se musí dodržet. Když si každá země bude dělat, co se jí zalíbí, pak už nebude žádná EU. Solidarita je velmi důležitá. Estonsko také přijalo uprchlíky z Turecka a Řecka“. 

Na argument, že u nás migranti být nechtějí, objevuje se pak proti tvrzení, že jde alespoň o vyřízení azylové procedury, což nejvíce postiženým zemím uleví co do množství žádosti k zprocesování. Vždyť víme, že vše jde vidět v případě Litvy, z níž skoro tři čtvrtiny migrantů po vyřízení azylu odcházejí.  

Je tedy velká otázka, jak moc velký prostor k jednání naše země a její dva spojenci ještě v očích zahraničí má k prosazení boje proti přerozdělování migrantů. A doufejme, že nedojde ke krizi na východě, uprchlické vlně a následnému odmítnutí našich partnerů se případně podílet. 

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme