V odporu proti kvótám zbývá málo manévrovacího prostoru

Neformální večeře politických vůdců členských států Evropské unie trvala do půl jedné ráno a nebylo to pravděpodobně proto, že vrcholným politikům tak chutnalo a tak si rozuměli, že se rozhodli ve vzájemné společnosti přivítat další den.

Komentář Brusel Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Předseda Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na summitu v Bruselu | Foto: John Thys | Zdroj: Reuters

Po zasedání jsme se dozvěděli, že diskuse byla „otevřená a přímá“. Což přeloženo z jazyka diplomatů do řeči obecné znamená, že vzájemná výměna názorů byla bez servítek a poměrně ostrá.

Ostatně, své svědectví o této skutečnosti podal i novopečený český premiér, který už před svým odjezdem pevný a nezlomný odpor vůči zvažovanému trvalému mechanismu přerozdělovacích kvót v rámci unijního celku. Od Andreje Babiše jsme se tedy dozvěděli, že někteří jeho spolustolovníci byli „dost agresivní“. 

V čem asi tak agresivita mohla spočívat, o tom svědčí například slova nizozemského premiéra Rutteho nebo německé kancléřky Merkelové. Premiér Rutte ocenil plán Visegrádské čtyřky vyčlenit 35 milionů euro na pomoc Itálii a Libyi proti pašeráckým sítím a obecně k omezení zdrojů migrace.  

Podle nizozemského představitele je to ale věc, kterou dělají všichni, a neznamená to rezignaci na vnitřní solidaritu. O solidaritě, která „nemůže být jen vnější, ale také vnitřní“, mluvila také těžká váha evropské politiky, šéfka německé vlády Angela Merkelová.

U nás migranti být nechtějí  

Debata se totiž už delší dobu přesouvá k otázce solidarity jako takové, která je jakousi vyšší úrovní sporů mezi některými členskými státy a ostatními. Jmenovitě jde o to, že v ostatních zemích sílí hlasy, které jsme slyšeli i v minulosti.  

A to, že se členové unijního spolku Česká republika, Maďarsko i Polsko dočkali pomoci v podobě značných finančních fondů po svém přistoupení a když byly tyto země požádané o pomoc v rámci nejdříve dobrovolných a pak povinných kvót, selhaly.

Prouza: Pro Evropu jsme nesolidární potížisté. V migrační krizi jsme měli být diplomatičtější

Číst článek

V České republice se přijímá za obecně platný názor, že země pomáhá jinak a tak to má být. Tato pomoc je evidentní, ale v rámci unie v konečném důsledku rozhoduje, jak ji vnímají naši partneři. A pokud ji vnímají jako nedostatečnou, můžeme se naším názorem ukolébávat, jak dlouho chceme, nic nám to ale není platné. 

Bohatší západní státy, jak jsme se dozvěděli například už dříve z Lucemburska, odpovídají tedy na argument „my jsme neměli kolonie ani tradici v přijímání migrantů“ protiargumentem finančním. Tedy že neměly „tradici v posílání peněz na východ“. A na solidaritě trvají. Novější země, které plní, byť třeba s nechutí, argumentují dodržováním pravidel.

Důležitá solidarita 

Když ony se podřídily, byť z nich pak 70 procent přidělených migrantů odchází, mají se podřídit i ostatní. Jak říkal estonský premiér letos v létě při návštěvě v Praze k minulým kvótám „ujednání o kvótách se musí dodržet. Když si každá země bude dělat, co se jí zalíbí, pak už nebude žádná EU. Solidarita je velmi důležitá. Estonsko také přijalo uprchlíky z Turecka a Řecka“. 

Na argument, že u nás migranti být nechtějí, objevuje se pak proti tvrzení, že jde alespoň o vyřízení azylové procedury, což nejvíce postiženým zemím uleví co do množství žádosti k zprocesování. Vždyť víme, že vše jde vidět v případě Litvy, z níž skoro tři čtvrtiny migrantů po vyřízení azylu odcházejí.  

Je tedy velká otázka, jak moc velký prostor k jednání naše země a její dva spojenci ještě v očích zahraničí má k prosazení boje proti přerozdělování migrantů. A doufejme, že nedojde ke krizi na východě, uprchlické vlně a následnému odmítnutí našich partnerů se případně podílet. 

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme