Klaus a Zeman ničí své politické dědictví

Václav Klaus a Miloš Zeman byli v 90. letech i navzdory nejrůznějším chybám, kterých se dopustili, velké politické osobnosti. Nelze jim upřít zásadní podíl na transformaci české společnosti směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. O to smutnější je pohled na aktivity obou politiků v poslední době. Jejich politický sešup ale začal už před dvěma desetiletími.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Miloš Zeman a Václav Klaus

Miloš Zeman a Václav Klaus | Zdroj: Profimedia

Klaus se po rozpadu své druhé vlády v roce 1997 proměnil z reformátora, který podával přihlášku do Evropské unie, v otevřeného euroskeptika a obhájce ruské zahraniční politiky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Klaus a Zeman ničí své politické dědictví

Coby prezident se v letech 2003 až 2013 zapsal do historie nejrůznějšími výpady proti takzvanému europeismu, popíráním klimatických změn i útoky na občanskou společnost, soudcovský stav nebo aktivisty na poli lidských práv.

Zeman, jehož vláda dovedla zemi do Severoatlantické aliance a přispěla k úspěšnému dokončení přístupových rozhovorů s EU, se po neúspěšném pokusu stát se prezidentem v roce 2003 z politiky na téměř deset let stáhl. Když se prezidentem v roce 2013 nakonec stal, strávil nemálo času snahami pomstít se svým politickým oponentům. A také svévolnými výklady ústavy, nekritickou podporou Andreje Babiše a opakovaným zpochybňováním zahraničně-politické linie země v podobě svých proruských aktivit po ruské okupaci Krymu.

Spojence politických extremistů

Že nad Klausovými a Zemanovými demokratickými instinkty začala mít navrch touha po moci, ukázali oba už v podobě uzavření opoziční smlouvy v roce 1998. Ta nejen podvázala některé demokratické mechanismy a umožnila oběma politikům si rozdělit moc ve státě, ale také byla nástrojem k útoku na menší politické strany v podobě pokusů o účelové změny ústavy.

Přesto se dá argumentovat, že kdyby z politiky odešli na konci funkčního období Zemanovy vlády v roce 2002, bylo by na jejich politický odkaz dnes nahlíženo převážně pozitivně. Bohužel pozitivní politické dědictví oba postupně prošustrovali jak svéráznými pojetími prezidentské funkce, tak postupným příklonem k politickému extremismu.

Prezident se v Lánech sešel se Schwarzenbergem. Stalo se tak poprvé za Zemanovo funkční období

Číst článek

Klaus se během svého pobytu na Hradě zcela rozešel s Občanskou demokratickou stranou, kterou založil, a obklopil se lidmi s krajně nacionalistickými názory, jako byli ti z občanské iniciativy D.O.S.T. Opakovaně také vyjadřoval podporu politickým projektům, které odmítaly členství země v Evropské unii nebo zpochybňovaly naše členství v NATO.

Po svém odchodu z prezidentské funkce se stal otevřeným podporovatelem extremistické Alternativy pro Německo, aby později podporoval svého syna při založení podobného projektu u nás – hnutí Trikolóra. Nikoho už tedy ani nepřekvapilo, když nedávno oznámil, že v komunálních volbách volil Svobodu a přímou demokracii Tomia Okamury.

To Zeman ještě před nástupem na Hrad stál u zrodu postkomunistické Strany práv občanů. A když se tato strana neprosadila do Sněmovny, vybral si v prezidentské funkci za spojence SPD i komunistickou stranu. Oba politické subjekty mu výměnou za jeho přízeň pomáhaly udržovat u moci Babišovu vládu.

Šimůnková: Agendu mi ombudsman Křeček nevrátí, odebral mi ji na základě mých názorů

Číst článek

Do funkcí v Ústavním soudu i dalších institucí se pokoušel prosadit lidi s problematickou minulostí, kteří zastávali postoje relativizující zaběhnuté výklady ústavy a lidských práv.

Ombudsmanem se kupříkladu stal na základě jeho nominace Stanislav Křeček, jehož působení v této roli lze nejlépe popsat pořekadlem „kozel zahradníkem“. A nyní Zeman navrhl do funkce Křečkova zástupce Zdeňka Koudelku, který kandidoval v minulých volbách za Trikolóru.

Historici budou mít každopádně v budoucnosti dost námětů k přemýšlení nad tím, jak a proč se dvě z největších osobností transformace po roce 1989 proměnily ve spojence politických extremistů a dlouhodobě působili jako obhájci autoritářského Ruska.  

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme