Právě dnes je ten den, kdy se to všechno provalí. Už nebudete muset otvírat šatní skříň jen bokem, aby si manžel nevšiml stativu na fotoaparát, chatrně zakrytého plesovými šaty.

Přehrát

00:00 / 00:00

Alena Scheinostová: Odhalit tajemství

„Ještě že má dcera ten maturák až v lednu,“ proběhlo vám během uplynulých týdnů několikrát hlavou. Večer stativ vyprostíte a hrdě ho přenesete pod stromeček.

Nebudete se už tvářit neurčitě, když se tatáž dcera bude zlobit, kam zase zmizel klíč od skříňky v koupelně, takže se nedostane pro ty náušnice s listem z cannabisu, jestli je tam tedy dala – protože už skříňku budete moct odemknout a balíček s náušnicemi s výchovnějším zirkonem přidat ke stativu.

Zase už budete moct pouštět kočku do komory, protože krabice s cukrovím poputují do kuchyně a kočka bude moci užírat o něco svobodněji – pokud ovšem tuto část „skrytého“ neobjevila už dříve rodina a nenechala na Vánoce jen žalostný zbyteček.

A zákaz „mami, teď sem nechoď!“ zase už bude souviset jen s adolescentními náladami, a ne s tajnými záchvaty předvánoční tvořivosti.

Mluvíme kolem Vánoc o tajemství, zamýšlíme se nad Vtělením, nad návratem slunce, a ačkoli už to nebereme vážně, ještě si věštíme z rozkrojených jablek, plujících skořápek, z odlévaného olova.

A zdá se, že tajné shánění, vyrábění, schovávání a konečně prozrazování do celého tohoto proudu organicky patří. Určitě je v tom něco z dětského úžasu, který jsme objevili v kojeneckém věku, že se totiž obličej ukrytý za dlaněmi v pravou chvíli odkryje a ústa řeknou „kuk“.

Velké dary netřeba

Napodruhé, nejpozději napotřetí už je nám jasné, že se to stane znovu, že „překvapení“ zase přijde – a přesto nás to baví. A stejné je to s odhaleními vánočními: skrýváním a jeho prozrazením, které je sice očekávatelné, ale přesto přináší vždycky znova potěchu.

I proto mají svůj kus pravdy ti uvědomělejší mezi námi, kdo nám opakují, že nejsou potřeba velké, drahé dárky. Radost ze samotného odkrytí tajemství, z napětí a jeho uvolnění, přinese právě tak vybalení klíčků od mercedesu jako uštrikovaná šála.

Starý dobrý Johan Huizinga by to potvrdil a připomněl by, že on o „homo ludens“ – člověku hrajícím si, jehož hravost dala povstat celým kulturním systémům – psal už bezmála před sto lety, křesťanství z nich nevyjímaje. Pojďme si tedy hrát – na Vánoce, o Vánocích, s pohledem na Děťátko v jeslích. Protože pokud jde o děťátka, těm o hraní není nic potřeba vysvětlovat.

Autorka je redaktorka Katolického týdeníku

Alena Scheinostová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít