Indiáni a Velikonoce

Některé události, jinak bezvýznamné, nám utkví kdesi v paměti, po letech se vynoří a nedají pokoj. Stalo se mi právě v předvelikonoční době, že jsem si po dobrých 40 letech vybavil setkání se dvěma latinskoamerickými mnichy, s nimiž jsem debatoval celý večer a pak dlouho do noci.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ukřižovaný dobrovolník

Ukřižovaný dobrovolník | Foto: Robert Mikoláš | Zdroj: Český rozhlas

Vyprávěli o svém působení mezi indiány, vyhnanými těžaři z jejich domovského teritoria v deštném pralese a žijícími potom na okraji velkého města.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Indiáni a Velikonoce

Tito lidé, jichž byly tisíce, živořili v nepředstavitelné bídě v chatrčích postavených z odpadového materiálu. Nemohli snadno získat obživu, protože jejich čtvrť byla od města oddělena řekou, most přes ni byl asi pět kilometrů daleko a k případnému zaměstnání to měli dvakrát tolik.

Mniši pro ně vykonávali nejen kněžskou službu, ale snažili se jim pomáhat, jak mohli. Vzali si do hlavy, že pro ně vybudují nový most do městské civilizace, a proto jeli do Evropy, aby na něj sbírali peníze. U nás zjevně moc neuspěli, protože nesměnitelné koruny jim byly k ničemu.

Život dobrý pro druhé

Přicestovali, protože byli pod vlivem levicové teologie osvobození a chtěli si ověřit, zda je socialismus, po kterém toužili, opravdu nadějí lidstva. Pochopili, že asi není, a tak zase zklamaně odjeli.

Odlesňováním Amazonie se blížíme k bodu zlomu, kdy dojde k nenávratnému přerušení koloběhu vody

Číst článek

Jako misionáři byli ovšem mezi indiány úspěšní, i když ne docela. Vyprávěli, že o Velikonocích na Velký pátek, který je památkou ukřižování Ježíše Krista, jejich kostely praskají ve švech. Jenže na Bílou sobotu, na slavnost jeho vzkříšení, zase zejí prázdnotou.

Jakoby se ti lidé, kteří byli vyhnáni z domova a ocitli se v zoufalé situaci, dokázali ztotožnit jenom s Ježíšovým utrpením, ale s nadějí, kterou svým zmrtvýchvstáním přinášel, nikoli. Jinak řečeno, Spasitel jim byl blízký jako ten, kdo trpí s nimi. Z jeho poselství cítili, že utrpení může mít smysl, i když končí smrtí na kříži, ale otázku „jaký“ si už nekladli.

Přemýšlel jsem, a stále přemýšlím, zda na tom onen most, až se postaví, něco změní. Povede do průmyslové civilizace blahobytu, v níž není hlad ani bída, v níž lidé na každou bolest dostanou prášek a před dotěrnými otázkami po smyslu mohou kdykoli uniknout k požitku, který je stále po ruce.

Přiznám se, že představa, že člověk může proplout životem ve slasti jenom tím, že uspokojuje všechny své potřeby a nemá motiv klást si otázky, proč to všechno je, když ho stejně na konci čeká smrt, mě trochu děsí. Cožpak plný lidský život není hledáním a zápasem o to, aby byl dobrý pro druhé i pro člověka samého? Na to nám neodpoví ani ta nejdokonalejší umělá inteligence.

Indiánů mi bylo líto a přál jsem jim, aby se jejich život nějak zlepšil. Misionáři mi připadali trochu bezradní, ale nepochybuji, že peníze nakonec sehnali a svůj projekt uskutečnili. O tom, co bude s námi, hodlám svou neumělou inteligencí přemýšlet o letošních Velikonocích, až budu na Velkou sobotu při mši naslouchat dlouhým čtením starobylých textů z Bible. Člověka při tom vždycky něco nového napadne.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme