Venezuelský hazard Česka a části unijních států

Volání po uspořádání spravedlivých, svobodných a rovných voleb ve Venezuele je legitimní požadavek. Uznání samozvaného opozičního vůdce oficiálním prezidentem je ale nebezpečný precedens, který se může vrátit jako bumerang. Na tomto riskantním podniku se bohužel podílí také česká vláda.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Venezuela | Foto: Ariana Cubillos | Zdroj: ČTK/AP

Stávající venezuelský prezident Nicolás Maduro určitě nepatří mezi politické vůdce, kteří by měli sloužit jako příklad ostatním. Poprvé vyhrál celonárodní volby v roce 2013 těsným výsledkem – o osm desetin procentního bodu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Venezuelský hazard České republiky a části unijních států

Většinový volební systém se ale na desetinky neptá, takže Hugo Chávezem vyvolený následovník dostal šanci prokázat, co v něm je. Po šesti letech zemi sužuje hyperinflace, hlad a chudoba. Zoufalí lidé hromadně odcházejí hledat štěstí v zahraničí.

Prezidentské volby v roce 2018 navíc bojkotovala opozice a existuje vážné podezření, že měly k demokratické férovosti daleko. Uspořádat tedy volby nové, za účasti mezinárodních pozorovatelů, by mohlo vyjevit, komu dávají místní přednost. Jestli Madurovi, který se svému vzoru Chávezovi nemůže rovnat, nebo kandidátovi opozice.

Správný přístup Irska

Za účelem dosažení voleb je možné s klidným srdcem podpořit i ekonomické sankce. Lepší ale bude mezinárodní jednání, které se například bude konat ve čtvrtek v Uruguayi.

Armáda zvažuje, jak ukradne humanitární pomoc, tvrdí venezuelský opoziční vůdce Guaidó

Číst článek

Na druhou stranu je ale potřeba mít na paměti, že to vše by se mělo dít v rámci ústavního pořádku Venezuely. Její ústava stanovuje, že prezidentovi může funkci svěřit pouze lid, který mu ji může také odebrat.

Předseda parlamentu se může do čela země postavit jen na 30 dní za přesně stanovených podmínek. Politický neklid, špatná ekonomická situace a spory k nim nepatří.

V tomto ohledu se tedy rozhodnutí uznat Juana Guaidóa prezidentem jeví jako nanejvýš podezřelá akce. Za prvé zavádí do mezinárodně politické praxe postup, že jakákoliv země si na základě vlastní vůle a síly může uznat jakou chce vládu nebo prezidenta v jiném státě.

To znamená, že pokud by třeba Rusko nebo Čína seznaly, že nějaký šéf unijního státu je dle jejich soudu špatný, mohly by také uznat jinou vládu. Nebo ještě lépe, v rámci nezúčastněných států, řekněme někde v Africe nebo Asii, by si každá mocnost mohla vybrat svého favorita.

Není se tedy co divit, že se Evropská unie nedokázala shodnout na společné pozici. Prohlášení šéfky unijní diplomacie Federicy Mogheriniové, že každý členský stát může postupovat dle svých preferencí, je pouhá zástěrka prostého faktu.

Po mnoha dnech debat Itálie podporovaná dalšími státy zablokovala záměr uznat Guaidóa jménem celé unie. Důvodem byla právě obava z výše zmíněného precedentu, který by se v budoucnu mohl obrátit proti nám.

V tomto ohledu zaujalo správný přístup například Irsko, které je pro svobodné volby, ale nehodlá uznat samozvaného prezidenta. Obzvláště v případě Venezuely s jejím prezidentským systémem, kde hraje parlament podružnou roli.

Český přístup

Co se týká České republiky, je poměrně překvapivá iniciativa sociálních demokratů. Rozhodnutí ministra zahraničí Tomáše Petříčka doplněné vzkazem Jana Hamáčka na twitteru svědčí o snaze zlákat v zahraniční politice spíše pravicově a proamericky laděné voliče. Přitom z hlediska ideového by sociální demokracie měla mít blíže k Chávezovi než k směru Guaidóa, který by u nás byl notně na pravici.

Vítám, že Vláda ČR právě uznala Juana #Guaidó za prozatímního prezidenta Venezuely, který by měl dovést svou zemi k demokratickým volbám.

14:36 – 04. 02. 2019

203 1311

Tím se dostáváme k sázkám Ruska, Číny, Spojených států a jejich spojenců. Zatímco levicový Chávez navázal vztahy na Východě, Západ v čele s Washingtonem popudil rozsáhlým znárodňováním. O úvahách odstranit venezuelskou levicovou vládu Spojenými státy podobně, jako byl odstraněn Allende v Chile, se mluví už dlouho. Vsadili jsme si tedy na jednu stranu, a teď našim mocným nezbývá než doufat, že jejich favorit vyhraje. Třeba i ve volbách.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme