Proč dostal v Bělorusku Babaryka tak vysoký trest?

Běloruský nejvyšší soud v úterý odsoudil bývalého šéfa bankovního domu Belgazprombank Viktara Babaryku k 14 letům odnětí svobody v nápravném zařízení se zostřeným režimem. Za vinu se mu klade údajná korupce, přijímání úplatků ve zvlášť velkém rozsahu a praní špinavých peněz. Babaryka byl v celé skupině souzených jediný, kdo svou vinu nepřiznal.

Komentář Minsk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Viktar Babaryka | Foto: Ramil Nasibulin | Zdroj: ČTK/AP

Je zcela zřejmé, že všichni další muži, kteří byli souzeni společně s Babarykem, učinili se soudem dohodu, že v případě přiznání mohou počítat s nižším trestem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Libor Dvořák: Proč dostal v Bělorusku Babaryka tak vysoký trest?

Sám bankéř a filantrop Babaryka hned po definitivním verdiktu prohlásil, že v jeho případě podobná dohoda nebyla možná – především proto, že v intencích argumentace obžaloby se jednoduše vinen necítí, a dost!

Babarykova vina spočívá v něčem docela jiném, běloruským trestním právem alespoň prozatím nepostižitelném: loni v předvolebním období prohlásil, že „Alexandru Lukašenkovi se mohou postavit nezávislí kandidáti, kteří mají na budoucnost země odlišný názor“. Otevřeně tedy sdělil, co si o prezidentské volbě v Bělorusku myslí, a nakonec se oním nezávislým kandidátem sám stal.

Lukašenkovi jde o krk

Navíc mu jistě přitížil fakt, že kupříkladu stejně jako jiná výrazná opoziční osobnost, bývalý ministr kultury Pavel Latuška, původně patřil k Lukašenkovu establishmentu.

Mohl být prezidentem Běloruska, místo toho jde na 14 let do vězení. Příběh Babaryky, kandidáta pro všechny

Číst článek

Jenže svým jednáním v průběhu loňské prezidentské předvolební kampaně názorně předvedl, že i člověk s takovouto minulostí se nakonec může nejmocnějšímu muži země postavit. Jiná věc je, co ho to může a taky bude stát.

Samozřejmě si můžeme klást otázku, jak je v současné Evropě podobné bezpráví vůbec možné. V takovém případě musíme nutně dospět k odpovědi, že kdyby Lukašenko necítil v zádech podporu Moskvy, zřejmě by si počínal méně zpupně a méně bezohledně.

A proč? Kupříkladu sociálnědemokratický poslanec německého Bundestagu Karl-Heinz Brunner je přesvědčen, že „pro Vladimira Putina Bělorusko není nástrojem nějakého nátlaku, ale výhradně možností tuto postsovětskou zemi vrátit do sféry vlivu Ruské federace a alespoň zčásti rekonstruovat Sovětský svaz“.

A jak do této konstrukce zapadá sám Alexandr Lukašenko? Zcela ústrojně: přestože se v posledních letech snažil čelit Putinovu tlaku na dotažení integrace Ruska a Běloruska do nějaké definitivní podoby, teď podobné pokusy zřejmě nadobro vzdal. Jde mu zkrátka o krk. A v takové situaci musí jít zájem jeho země a jejího lidu stranou. Což se také děje.

Právě proto musí jít skutečně nezávislé běloruské politické osobnosti stranou – a je jedno, zda se jmenují Viktar Babaryka, Svjatlana Cichanouská či Máša Kalesnikavová. Stejně jako je Lukašenkovi jedno, zda své oponenty pacifikuje exilem, či kriminálem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme