Ve Varšavě a Budapešti se bojuje i za Prahu

Ve Varšavě a Budapešti se bojuje i za Prahu. S tímto hodnocením událostí kolem aktivace článku 7 Lisabonské smlouvy budou souhlasit mnozí. Teď jde o to, o co a kdo vlastně bojuje.

Komentář Budapešť/Varšava/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Viktor Orbán | Foto: Alexander Zemlianichenko | Zdroj: ČTK/AP

Jde tu vlastně o články dva. Článek číslo 2 hovoří o základních hodnotách Evropské unie, jako je svoboda, demokracie nebo vláda zákona. A článek 7 se v pěti odstavcích zabývá opatřeními pro případ, že by někdo z členů klubu pravidla nedodržoval.

Iniciativy se může chopit třetina členských států, Evropský parlament nebo Evropská komise.

Nástup neliberálů

Podobné opatření obsahovala už Amsterodamská smlouva z roku 1997, dávno před rozšířením EU na východ. Nyní je Polsko prvním státem, kvůli němuž byl článek sedm aktivován.

Co unie vyčítá orbánovskému Maďarsku? Okleštění justice, bití migrantů, nesvobodná média i korupci

Číst článek

V případě Varšavy to byla komise, kdo se obrátil na soudní dvůr po zhruba dvouleté komunikaci. Jednalo se v zásadě o dvě kontroverze týkající se reformy polského soudnictví, totiž oslabení soudcovské samosprávy a vynucených odchodů soudců do důchodu, kteří budou nahrazení novými lidmi, o kterých rozhodne parlament.

Vládní strana Právo a spravedlnost tvrdí, že se jí jedná o očistu justice od starých kádrů. Podle odpůrců reformy jde o vážné narušení nezávislosti justice.

Po Polsku následovalo Maďarsko, přestože výhrady vůči Viktoru Orbánovi jsou o něco staršího data. Orbánova potíž je v jistém ohledu větší, protože se proti němu nepostavila Evropská komise, nýbrž Evropský parlament, včetně většiny poslanců Evropské lidové strany, tedy právě toho uskupení, ke kterým se hlásí i samotný Fidesz. Je tedy velmi těžké odvolávat se na zlý Brusel.

Upřímné neporozumění

Všechny tyto události se odehrávají v určitém kontextu. Jedním z nich je celosvětový nástup oné často probírané „neliberální demokracie“ – což je pojem, ke kterému se hlásí i sám Orbán. Spíše by se mělo hovořit o národně-konzervativní ideologii s antiliberálními sklony a silnou vírou ve vládu většiny.

Česko se musí postavit za Maďarsko. Politické zásahy z EU mohou v budoucnu mířit i na něj, řekl Zeman

Číst článek

Druhým kontextem je roztržka mezi západem a východem Evropy, kterou posiluje jak nepochopení Západu vůči obavám a potřebám postkomunistického světa, tak i bolestínství a ublíženost naší části kontinentu. A pak je tu samozřejmě nedořešený, vše neurotizující problém migrace a debata o přerozdělení migrantů. V tomto příběhu právě Maďarsko a Polsko hrají úlohu zlobivých dětí EU.

Napětí mezi střední Evropou a evropskými institucemi je v určitém ohledu pochopitelné. Předseda komise Jean-Claude Juncker si zatím málokdy udělal čas zajet do naší části unie, francouzský prezident Emmanuel Macron čerstvě volal po vyloučení neposlušných států ze schengenského prostoru.

Poučení pro nás

Jenže nás Středoevropany by měl více zajímat jiný aspekt. Složité otázky budoucího vývoje v Evropské unie se u nás ujali politici, kteří ji pro své publikum rádi zjednoduší - třeba jako boj o státní suverenitu nebo národní hrdost, kterou vedeme proti bruselskému Goliášovi. Na barikádě neexistujícího boje jsme se ústy a činy některých našich politiků ocitli i my.

Jenže tady nejde o tlak na Maďary a Poláky, ale na jejich vlády, které reprezentují jen část tamních společností, zatímco jiní Maďaři a Poláci mají jiný názor a třeba jsou rádi, že někdo ochrání jejich práva, když už to jejich vlastní instituce a zákony nezvládly.
Za druhé, tento tlak na konkrétní vlády nevyvíjí žádný cizí a vnější nepřítel, ale společné evropské orgány.

A v neposlední řadě, neděje se tak proto, aby někdo Budapešť a Varšavu donutil k přijetí konkrétní politiky, jež by byla v rozporu se jejich zájmy, ale jen k dodržování pravidel, k jejichž respektování se sami dobrovolně zavázali.

Jsou to pravidla, která nedodržujeme proto, aby v Bruselu někdo lépe spal, ale proto, že chrání naši vlastní svobodu. Čistky v polském Nejvyšším soudu možná neprospívají Polsku jako celku, ale jen jedné konkrétní politické garnituře. A jak ukazuje historická zkušenost, možná ani jí ne. I oni, až budou zase v menšině, možná uvítají, pokud polské soudy zůstanou nestranné.

Zahraniční kritici Viktora Orbána a Jaroslawa Kaczyńského se odvolávají na Lisabonskou smlouvu a evropské hodnoty. My bychom si mohli vystačit s vlastní historickou zkušeností. To, co má článek 7 ochránit, jsou přesně ty věci, které jsme před 30 lety ještě neměli, a tolik jsme si je přáli. Teď jde o to, abychom je měli i za dalších 30 let.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme