Premiér Fiala se hájí, také my už rozpouštíme na sto miliard a dáváme je potřebným, ne všem. Spustili jsme rozcestník Deštník proti drahotě a tam se každý dozví přehledně, na jakou dávku má nárok.

Přehrát

00:00 / 00:00

Radko Kubičko: Pro koho by měla být ostuda říci si o sociální dávku

Není to, pravda, zas tak plošné, ale i tato vláda jakoby neuměla nikomu pomoci jinak než porozhazovat nové a nové peníze. Jenže nepodporuje přesně to inflaci, kdyby vláda rozdala lidem statisíce, k čemu jim budou, když jim je inflace záhy ujídá.

Když se totiž základní potřeby moderního člověka, jako je bydlení, doprava, potraviny, léky, dovolené, zvednou několikrát, k čemu pak plošná, či poloplošná dávka? Fráze o pomoci potřebným navíc narážejí na neúprosnou demokratickou matematiku, ti nejpotřebnější nejsou totiž voliči aktuálních stran vládní koalice. Ne že by jim proto nebylo nutno pomoci jednoznačně v první řadě, ať volí kohokoliv, jenže do problémů se dostává už i střední třída a ta je voličskou základnou liberálně pravicových stran. Pro ni není třeba nic udělat? Tedy pro vlastní voliče?

Vláda se vznešenými manifesty

Premiér Fiala vyzývá ty, kteří nikdy žádné dávky nepotřebovali a byli za to rádi, aby se nebáli o ně požádat. Není to prý žádné selhání, žádná ostuda. O tom, že jeho slova jsou vlastně důvodná, svědčí to, že mnozí oprávnění o dávky opravdu nežádají a nejde jistě jen o strach z příliš byrokratických procedur.

To, že střední třída, tedy lidé, kteří normálně pracují, nemají žádné jiné problémy a dosud se o sebe uměli sami postarat, mají nyní žádat stát o dávky, aby zaplatili základní potřeby, je totiž ve skutečnosti velká ostuda a velké selhání, ale ne tak jejich, jako aktuální vlády. Její polehčující okolností je jen to, že je u moci krátce a ta předchozí jí nezanechala lehké dědictví.

Úkolem každé demokratické vlády a pravicově liberální zvláště, by mělo být nejen dodržování základních demokratických hodnot, kterými se zaklíná, ale také zajištění důstojného života pro ty, kteří o něj stojí a jsou také ochotni pro něj něco udělat. Kde hrozí bída střední třídy, hrozí extrémismus a konec demokracie.

Mělo by se tak dít především tržními prostředky, ale v případě krizí a selhání trhu uznávají všichni ekonomové, i ti nejliberálnější, že je třeba trhu trochu pomoci. Klasickým příkladem je přísná ochrana svobodné soutěže nebo nepřípustnost kartelových dohod.

Převzato z Plusu

Vše nasvědčuje tomu, že růst cen paliv, energií nebo i hypoték je způsoben zatím spíše negativními očekáváními než reálným zdražováním. Růst akcií firem a jejich předpokládané rekordní zisky jsou toho důkazem. Není tedy chyba v nějakém systému, a to nikoli v systému vyplácení dávek?

Za této situace má i liberální vláda plnou povinnost zasáhnout standardními nástroji tržního hospodářství. Místo toho ale vidíme jen starost, aby nebyla viněna, že rozhazuje méně inflačních peněz než vláda předchozí. Pokud se ale většina společnosti dostane do neřešitelné ekonomické situace a to známe z mnohé historie, pak všechny řeči o demokratických hodnotách se mohou začít podřizovat realitě základního každodenního přežití.

Je zvláštní, že vláda, s tolika vznešenými manifesty, se nad tím přinejmenším nezamýšlí a nepřichází s žádnou jinou vizí, než novými dávkami, o které prý není ostuda si říci.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Radko Kubičko Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít