Česká politika často postrádá racionalitu. Dějí se v ní věci, kterým je těžké rozumět, pokud jste občanem země, v níž se dodržuje Ústava a platí jisté politické zvyklosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Vrbětická kauza jako nemilosrdné zrcadlo české politiky

V kauze Vrbětice jsou zahraniční pozorovatelé a novináři nejvíce udiveni tím, že různí čeští vládní činitelé i prezident přicházejí s vlastními verzemi toho, jak věrohodné jsou informace, na jejichž základě Česká republika vyhostila 18 ruských zpravodajců s diplomatickým krytím.

A následně, když Rusko reagovalo nepřiměřeně vyhoštěním 20 českých diplomatů a zaměstnanců z české ambasády v Moskvě, zastropovala česká vláda počet ruských diplomatů a zaměstnanců na ruské ambasádě v Praze na úroveň českého zastoupení v Moskvě.

„To jsou velmi vážné kroky,“ argumentují zahraniční diplomaté, pozorovatelé a novináři, „které se obvykle dějí na základě jasných důkazů a víceméně jednoznačného konsensu přinejmenším ve vládních strukturách té které země. U vás ale prezident zpochybnil vládní verzi toho, kolik existuje vyšetřovacích verzí. A když se po ujištění vlády, že má prezident špatné informace, trochu uklidnily politické emoce, zpochybnila tvrzení premiéra a vicepremiéra ministryně spravedlnosti.“

Politické bizarnosti

Jak to tedy ve skutečnosti je? ptají se. A jak je vůbec možné, že předseda vlády a vicepremiér na jedné straně a prezident země a ministryně vlády na straně druhé nemají sladěné noty? Jeden dánský novinář se autora tohoto komentáře zeptal, zda máme prezidentský systém. Pokud ne, jak se domnívá poté, co si v nějaké encyklopedii prostudoval náš ústavní systém, jak je možné, že se prezident chová tak, jako bychom ho měli?

Padají i otázky, které se týkají dalších zmatečných prohlášení českých politiků. Kupříkladu ta ohledně premiérova prohlášení, že nešlo o akt terorismu, ale útok na zboží, i jeho následné omluvy. Jak může naše země doufat v účinnou mezinárodní solidaritu, když svoje spojence takto mate?

Nemalou pozornost pak budí zejména vicepremiér a ministr vnitra v jedné osobě Jan Hamáček (ČSSD). Opravdu mu česká veřejnost věří, že jeho oznámená cesta do Moskvy měla jen zastřít, že se Češi chystají k odvetným opatřením kvůli informacím o Vrběticích, ptala se nedávno nevěřícně nizozemská novinářka. Není to trochu přitažené za vlasy? A proč Hamáček vyhodil ministra zahraničí pár dní před zveřejněním nových informací o vrbětické kauze?

A jak je možné, ptala se tatáž novinářka, že po zveřejnění článku investigativních novinářů na serveru Seznam Zprávy, že se na schůzce s hlavami tajných služeb a policejním prezidentem Hamáček údajně zaobíral myšlenkou, že by zobchodoval informace o ruské účasti na výbuších ve Vrběticích za dodávky Sputniku V a konání summitu Putin-Biden v Praze, nebyli účastníci schůzky, na něž se text na serveru Seznam.cz odvolává, ihned oficiálně vyslechnuti příslušnými orgány, aby výbušná tvrzení potvrdili, nebo popřeli?

Převzato z Plusu

Padají i otázky ohledně ruské ambasády v České republice. Jak to, že nikomu léta nevadilo, že ruská ambasáda v Praze je větší než ta v Londýně? Zjistilo se, že ruský zastupitelský úřad funguje jako centrála pro rozvědné a rozvratné akce v našem regionu až v souvislosti s kauzou Vrbětice?

Velvyslanec jedné členské země Evropské unie přiznal v rozhovoru s autorem tohoto komentáře, že ač už svoji zemi zastupoval v několika zemích, nikdy se nesetkal s takovým množstvím politických bizarností jako v České republice. Když píše zprávy o dění u nás pro své ministerstvo zahraničí, občas má pocit, že si budou myslet, že si vymýšlí.

Není se mu co divit. Popsat dění u nás jistou mírou logiky má problém i zkušený domácí politický analytik.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít