Může si Turecko dovolit ustoupit?
Situace ve východním Středomoří se vyhrotila natolik, že se v regionu střídají představitelé velmocí, větších i menších mocností a mezinárodních organizací jak na běžícím páse. O regionu jedná pravidelně NATO a solidní osmihodinovou šichtu předvedli i politici na posledním unijním summitu. Hrozba války a ohrožení vitálních zájmů mnoha stran jsou každodenní realita.
Své o tom ví generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg, který zavítal do Ankary i Atén. V Turecku se dozvěděl, že mu všichni ubližují, v čele s Francií, Řeckem a Kyperskou republikou.
Výše zmíněné státy navíc prý udělaly rukojmí z Evropské unie. Ta se pod dojmem řecko-kyperských v pohledu Turecka neoprávněných požadavků prý dopouští nemístného nadržování, neboť je rukojmí Paříže, Ankary i Nikósie.
Stejně tak se prý nechová fér k Turecku zaoceánský hegemon mezinárodní politiky. Ministr zahraničí USA Mike Pompeo jen o pár dní před Stoltenbergem také do oblasti zavítal. Šéf americké diplomacie ale oproti běžným zvyklostem nepřijel do Turecka. Vzhledem k tomu, že dříve si všichni představitelé výkonné moci Spojených států dávali dobrý pozor, aby navštívili obě země, vzkaz Ankaře nemohl být jasnější.
Sjednotit, nebo trvale rozdělit? Severní Kypr ve volbách rozhoduje o směřování neuznaného státu
Číst článek
Trůn prezidenta Erdogana
Washington si vybral stranu a potvrdil to konkrétními kroky. Posílením obranné smlouvy s Řeckem, částečným zrušením zbrojního embarga vůči Kyperské republice.
Ve věci Turecka prý postupuje ve shodě s Evropou, především Francií a Německem. Paříž hraje v tomto případě zlého policistu, Berlín toho hodného. Země galského kohouta si za to vysloužila turecká slova o kolonialismu, islamofobii a podobně, náš západní soused výčitky, že není nestranný ani on, ani Evropská unie.
Turecku ale podle Ankary ubližuje kde kdo, včetně například Kanady. Zastavila vývoz zbraní do Turecka. Ubližují prý také zrádní Arméni. Severní Makedonie nechá své vzdušné nebe hlídat řeckými a ne tureckými stíhačkami. Na práva Turecka na zemní plyn prý nikdo nedbá, Jeruzalém je turecký, židovský stát a Egypt podporují regionální konkurenci. Turecké vedení si ovšem dává dobrý pozor, aby neznělo jako uplakánek, a odpovídá před vlastním veřejným míněním tvrdě.
Protiletadlový systém ruské provenience S-400, který leží v žaludku NATO a USA, zamířil na pobřeží Černého moře k prvním zkouškám. Nabídka jakékoliv potřebné pomoci Ázerbájdžánu čeká na chvíli, kdy se ji Baku rozhodne využít.
V mezinárodně neuznaném severním Kypru se má otevřít pláž Varoša, která podle rezolucí OSN otevřená být nemá. Prezident Recep Tayyip Erdogan opakuje, že se jeho země nároků ve východním Středomoří nevzdá.
Jedná se o bojovnou rétoriku, kterou v praxi doplňují různé ústupky, na něž vzápětí navazuje činnost, které ostatní označují za eskalace a provokace. V teoretické rovině by Turecko v příhodnou chvíli mohlo zkusit získat výměnou za ústupky, co se dá. K tomu by ale potřebovalo spolupráci ostatních států, které by musely motivovat státy mocnější. Ty ale evidentně s Tureckem ztrácejí trpělivost. Ustoupit ale z rohu ve zdi není moc kam.
Turecké veřejné mínění odpustí ledacos, ale ne ztrátu ekonomického blahobytu v kombinaci se ztrátou mezinárodně politické prestiže budované na osmanském romantismu. Pokud ho přesto zahraničí k viditelným ústupkům donutí, trůn prezidenta Erdogana se ze stability radovat moci nebude.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Senátní zlaté mlčení
Ondřej Konrád
Jak reálná je vláda ANO s ODS
Jiří Pehe
Zlato už zase září, uprostřed nejistot
Tereza Zavadilová
Proč je dobré míti zaručenou mzdu
Petr Holub