Privatizace české zahraniční politiky dosáhla absurdních rozměrů

Podle české Ústavy sice prezident zastupuje stát navenek, ale za zahraniční politiku odpovídá obecně vláda. Jinými slovy: prezident by měl všechny svoje významnější aktivity v oblasti zahraniční politiky s vládou koordinovat. Některé jeho aktivity by měly být vládou dokonce přímo schvalovány. Prezident Miloš Zeman si ovšem počíná tak, jako by zahraniční politiku země určoval on.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Srbský prezident Aleksandar Vučić (vlevo) a český prezident Miloš Zeman | Foto: Roman Vondrouš | Zdroj: ČTK

Pod jeho záštitou se konají na Hradě schůzky nejvyšších ústavních činitelů s cílem českou zahraniční politiku koordinovat. A když se mu znelíbí jednání kupříkladu předsedy Senátu, přestane ho na schůzky zvát. Premiér a jeho ministr zahraničí, kteří jsou za zahraniční politiku z Ústavy odpovědní, se této šarády účastní.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Privatizace české zahraniční politiky dosáhla absurdních rozměrů

Není tedy divu, že prezident nebere ohledy na to, jaká je oficiální politika vlády, ani v jiných případech. V minulosti opakovaně zpochybňoval západní sankce proti Rusku po okupaci Krymu, ač se k nim česká vláda oficiálně přidala.

Při své návštěvě Srbska v roce 2019 pro změnu prohlásil, že se bude jako hlava státu zasazovat – opět v rozporu s oficiální vládní linií – o to, aby Česká republika odvolala svoje uznání nezávislosti Kosova.

Se svojí vlastní iniciativou – s vládou evidentně nijak nekonzultovanou – přišel i při své návštěvě Izraele v roce 2018, kdy v projevu v izraelském parlamentu prohlásil, že se bude zasazovat o přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Česká vláda přitom v této věci do té doby respektovala společné stanovisko Evropské unie, že přesun ambasád členských zemí do Jeruzaléma není na pořadu dne.

Nevěrohodnost Česka

Posledním výstřelkem Zemana v zahraniční politice je jeho omluva Srbsku za bombardování Bělehradu letectvem NATO v roce 1999, a to během právě skončené návštěvy srbského prezidenta Aleksandara Vučiče v Praze.

Zeman se omluvil za alianční bombardování Jugoslávie. ‚Byl to nedostatek odvahy,‘ řekl

Číst článek

Ministr zahraničí Jakub Kulhánek z ČSSD vzápětí prohlásil, že to je prezidentova osobní iniciativa, nikoliv oficiální stanovisko českého státu.

Nicméně tím jen podtrhl absurditu celé věci. Prezident totiž jen těžko může během oficiálních jednání s hlavou jiného státu vystupovat ve dvou rolích: té, v níž zastupuje svoji zemi v souladu s oficiální linií vlády, a pak jakési soukromé roli.

I kdyby byla jeho omluva jen osobním vyjádřením lítosti za to, že jako premiér v roce 1999 oficiálně akci NATO v Srbsku posvětil, podkopává tím nejen politiku české vlády, ale i našich spojenců.

Zeman také nedávno zpochybnil oficiální linii vlády ve svém prohlášení k vyjádření premiéra Andreje Babiše (ANO) a vicepremiéra Jana Hamáčka (ČSSD), že za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích byly ruské tajné služby. Tvrdil a dál tvrdí, že existuje více vyšetřovacích verzí, což Rusko už bohatě propagandisticky využilo.

Bohužel prezident není v privatizování výkonu zahraniční politiky do vlastních rukou sám. I Jan Hamáček jednal sólo, když se v roli úřadujícího ministra zahraničí pustil do organizování cesty do Ruska – údajně s cílem zajistit dodávky ruské vakcíny Sputnik V a nabídnout Moskvě konání summitu Biden-Putin v Praze.

I kdybychom uvěřili jeho následným vysvětlením, že šlo o kamufláž s cílem dostat do Prahy českého velvyslance z Moskvy před vyhoštěním ruských agentů s diplomatickým krytím, nešlo by se nepodivovat, že Hamáček toto vše organizoval bez vědomí premiéra.

Česká republika je kvůli těmto činům svých čelných politiků zcela nevěrohodná. Pokud po podzimních volbách bude novou vládu sestavovat současná opozice, jak naznačují průzkumy stranických preferencí, jedním z jejích hlavních úkolů by tak mělo být vnést do české zahraniční politiky srozumitelnost. Bez ní bude naše země u řady spojenců budit dál jen rozpaky a ironický údiv.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme