Množící se zprávy o stupňující se agresivitě části lidí především směrem ke zdravotníkům a zdravotnicím jsou smutným dokladem velkého posunu, který česká společnost za bezmála dvě léta s koronavirem prodělala. Zatímco během první vlny se lidem, pracujícím v českém zdravotnictví, za jejich maximální nasazení tleskalo, nyní jsou i terčem nenávistných útoků.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Místo vděku agresivita. Část společnosti nadělila zdravotníkům k adventu nenávist

Změnu atmosféry samozřejmě zdravotníci a zdravotnice sami cítí a v poslední době ji čím dál tím hlasitěji artikulují. A spolu s tím i vyčerpání nebo frustraci, která se vzhledem k neschopnosti vlády i společnosti dostat pandemii konečně pod kontrolu, dá úplně pochopit. Řada z těch, kteří pracují v nemocnicích, je na pokraji sil.

Nejde však o nějaký jednorázový energetický výdaj, na který jsou vzhledem k povaze své práce samozřejmě zvyklí, ale o trvalý stav, který s sebou nese řadu dalších problémů.

Nejčastěji se hovoří o neřešených posttraumatických syndromech: tolik lidí, kolik umírá během covidové pandemie, neviděla většina zdravotníků zemřít za celý svůj dosavadní profesní život. A to i proto, že covidária, která vznikala a vznikají, k sobě stahují zaměstnance, kteří předtím třeba pracovali s úplně jinými pacienty.

Bez nároku na volno

České zdravotnictví možná patří k těm lepším v Evropě, jenže takové hodnocení by nebylo úplné bez pohledu na samotné jádro zdravotnické infrastruktury u nás. Dlouhodobě chybí lidé, většina zdravotníků pracuje ve velmi extrémních podmínkách a sami často mluví o tom, že synonymem jejich práce je neustálé porušování zákoníku práce.

Navíc kvůli odlišným právním formám nemocnic – někde jsou nemocnice fakultní s mzdovými tabulkami a jinde „polosoukromé“ akciovky bez tabulek – panují mezi nemocnicemi obří rozdíly v platech a mzdách.

Především pro zdravotní sestry je kombinace nedostatečného ohodnocení a vysokého pracovního tempa, mnohdy přesahujícího jeden a půl úvazek, velmi frustrující. V příhraničních městech to často vede k odlivu zaměstnanců za hranice, kde mají důstojnější peníze a také méně náročnou pracovní dobu – nebo spíš takovou, která skutečně odpovídá jednomu úvazku.

Převzato z Plusu

Koronavirus tyto problémy ještě zvýraznil a už tak dost vyčerpané zdravotníky dostal pod ještě větší tlak. Mnozí z nich tak třeba po část pandemie neviděli své starší příbuzné, aby je neohrožovali, neměli čas na své děti a vlastní rodinný život nebo prakticky neměli nárok na jakékoliv volno – tolik důležité i pro vlastní psychickou pohodu.

Namísto toho, abychom si práce lidí v nemocnicích vážili, přichází v posledních vyhrocených měsících vodopád nadávek, konspirací, útoků a agresivity. Lze pochopit, že jsou lidé složitou koronavirovou situací sami unavení. Ale vylévat si zlost na těch, kteří už skoro dva roky obětavě bojují za záchranu životů nemocných, je jednoduše nepochopitelné a také velmi sprosté. Jen díky nim totiž není už tak dost otřesná situace v Česku ještě násobně horší.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít