O dopadech technologií na fungování společnosti se dá dlouze spekulovat, jedno je ale jisté: názor na ně má každý. Některé z myšlenek na téma Počítače a internety: až moc? přitom dosahují krátkodobé popularity - tedy alespoň do doby, než se zjistí, že jde o úplné pitomosti.

Jedním z aktuálně nejrozšířenějších výkladů dnešního komplikovaného světa je koncept takzvaných sociálních bublin. Mluví se o něm už pár let, nejvíc je o něm ale slyšet od konce loňského roku, kdy Lidovky vydaly článek Češi v zajetí sociálních bublin. Z dat z Facebooku podle něj vyplývá, že se rozdělujeme na nesmiřitelné tábory a "navzájem se utvrzujeme o správnosti vidění svého světa".

Tohle kritické vidění sociálních sítí je lákavé, problém ale je, že s "bublinami" to stejně dobře může být naopak. Pokud sociální sítě něco přinesly, není to vytváření sociálních bublin, ale jejich narušování. Na přirozeném zvyku obklopovat se lidmi s podobným světonázorem nic nezměnily. Kolik z vás - těch, kteří si pamatují život bez Facebooku - se v mytické české hospodě pustilo do rozhovoru o politice s pokrývačem, neurochirurgem a konceptuálním umělcem? 

Faktem je, že i když sociální sítě mají ve své moci ukazovat svým uživatelům velkou šíři informačních zdrojů, v praxi jejich pohled na svět omezují. (Jen to - a ještě v omezené míře - popsal zmíněný článek Lidovek.) Takzvané filter bubbles fungují jednoduše: řadící algoritmy se řídí našimi preferencemi, tím, jaký obsah je nám příjemný a líbil se nám v minulosit.

A to bývá samozřejmě ten, který souzní s našim viděním světa. Ten méně příjemný zbytek pak vyhledávání na Googlu nebo facebooková zeď postupně filtruje. Filter bubbles jsou reálný problém, který může ovlivňovat třeba chování lidí ve volbách - a představitelé technologických firem se jím také čím dál vážněji zabývají, zvlášť po loňských prezidentských volbách v USA, kdy k uživatelům často probublávaly jen vymyšlené a konspirační zprávy.

Existence filter bubbles ale neznamená, že se na sociálních sítích nesetkáváme s opačnými názory. Ať na Facebooku sledujete politické diskuze, nebo ho používáte jako úložiště fotek z dovolené, vzpomeňte si, jak jednoduché je narazit tam na ostrý střet s lidmi s opačným světonázorem. V diskuzích u zpravodajských článků se pravidelně objevují komentáře o chemtrails, Bohuslav Sobotka i Tomio Okamura zase na svých stránkách neustále čelí výsměchu svých odpůrců.

Doba, kdy jsme s klidem mohli říct "neznám jediného voliče strany, se kterou nesouhlasím", je pryč, v Česku minimálně od posledních prezidentských voleb. Naši oponenti jsou díky sociálním sítím viditelnější než kdy dřív - a my konečně máme představu o tom, kdo vlastně jsou. Pokud už se tomu pojmu nevyhneme, je potřeba uvést ho na pravou míru: sociální sítě nás ze zajetí sociálních bublin vysvobozují.

Michal Zlatkovský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít