Hvězdy baletu Národního divadla se loučí. ‚Je čas předat zkušenosti mladým,‘ shodují se

Baletní prkna Národního divadla opouštějí hned dvě novodobé taneční hvězdy. Primabalerína Tereza Podařilová, držitelka čtyř Thálií, a první sólista Alexandre Katsapov se úterním baletem Valmont rozloučí se svou aktivní taneční kariérou. Jak se cítí před posledním představením? A jaké to je opouštět profesi, kterou tolik milují? Oba odpovídali v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Úterní Valmont bude vaším posledním baletním představením. S aktivní kariérou oba končíte po více než dvaceti letech v Národním divadle. Co se vám v posledních dnech honí hlavou?
Podařilová: Hlavou se mi honí příprava na to, co bude na jevišti. Snažím se myslet jen na to představení, ne na to, že to bude naposled. Když jdu na jeviště, vždy se tam snažím jít, jako by to bylo naposled. Dát do toho maximum. Jestli mi potom dojde, že to bylo naposledy? Nevím.

Katsapov: Cítím, že jsme psychicky limitovaní, protože tam bude spousta hostů, známých a lidí z branže. Člověk si řekne, že si to poslední představení chce užít, ale zároveň ho nechce pokazit. Chceme podat ten nejlepší výkon.

Kdo je Alexandre Katsapov?

Narodil se v Petrohradě, kde také s baletem začínal. Roku 1997 ale přišel do Národního divadla v Praze, kde se za šest let vypracoval až na prvního sólistu. Má za sebou řadu klasických baletů jako Labutí jezero, tak i moderní tvorby jako Decadance. Jedním z jeho nejznámějších baletů je pak Sólo pro tři. Nyní je v Národním divadle baletním mistrem. V roce 2002 získal Cenu Thálie za postavu Cara v baletu Ivan Hrozný. Jeho manželkou je primabalerína Národního divadla Nikola Márová.

Takže možná trochu více nervozity?
Katsapov: Doufám, že nebude. Teď jsme absolvovali tři představení Valmonta v krátkém časovém úseku za sebou. A každé jsme si užili. Teď ale budou všichni zvědaví, jak nám to půjde.

Proč jste se rozhodli skončit nyní? Byl nějaký monent, kdy vás napadlo, že je načase odejít?
Podařilová: Opravdu aktivní kariéru jsem ukončila už hodně dávno. Poprvé to bylo, když jsem se loučila s představením Oněgin, protože Taťána byla jedna z mých nejkrásnějších rolí. Když to představení na repertoáru končilo, tak jsem uvnitř sebe plakala, protože jsem věděla, že je to naposledy, kdy si ho zatančím. Poté jsem končila, když jsem si udělala úraz přímo na jevišti – v Louskáčkovi jsem skočila na konci prvního jednání jeden skok, partner mě pak musel odnést do zákulisí a představení jsem už nedokončila. Myslela jsem, že je to můj konec, chodila jsem o berlích. Později jsem se ale rozcvičila a díky tomu, že pro nás Libor Vaculík vytvořil Valmonta, tak jsem se znovu vrátila na jeviště, aniž bych to ještě čekala. Teď už je ale opravdu čas to uzavřít. A jsem ráda, že je to zrovna Valmontem, protože je to nádherná role.

Takže už je to definitivní?
Podařilová: Říká se „nikdy neříkej nikdy“.

Katsapov: Rolling Stones už před dvaceti lety říkali, že je to poslední turné, a pořád ještě hrají.

Vy, pane Katsapove, ještě přece tančíte Matku Simone v Marné opatrnosti.
Katsapov: Ano. A ještě nás čeká nová premiéra Leonce & Lena, kde mám roli krále, ta je velice vtipná. Je pravda, že v naší profesi si můžete naplánovat konec, ale nikdo neví, kdy člověk může skončit. Hlavně kvůli úrazům.

Podařilová: Jde ale také o to, jaké ty role jsou. Vezměme si třeba hlavní role prince nebo Odettu v Labutím jezeře.

Katsapov: Samozřejmě nemůžu se loučit, když budu dělat muchomůrku. Valmont je dobrá tečka, je to velká role.

Kdo je Tereza Podařilová?

Narodila se v Praze, kde v roce 1990 nastoupila do Národního divadla. Stejně jako Katsapov se v roce 2003 stala první sólistkou tedy primabalerínou. Několikrát tančila v Labutím jezeře, mezi její další významné role patří třeba Taťána v Oněginovi nebo Marie v Louskáčkovi. Stejně jako Katsapov tančila v Sólu pro tři. Jako první tanečnice v historii udílení Cen Thálie získala čtyři tato ocenění: za Carmen (1997), Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy (2003), Taťánu v Oněginovi (2005) a za Markýzu de Merteuil ve Valmontovi (2014).

Neumím si představit, že bych opouštěla profesi, kterou miluji, protože to, co mě limituje, nejsou schopnosti, ale věk nebo zdravotní stav.
Podařilová: Je to nekompromisní. Člověk s tím počítá od začátku. Ví to, ale když ten okamžik nastane, je to těžké. Tančila jsem ale hodně rolí, o kterých jsem snila i o kterých jsem nesnila. Určitá část života je odžitá, ale přichází nová. Člověk se posouvá a učí se něco nového. Baví mě, že vidím na lidech, se kterými teď pracuji, ten výsledek. Nebo když vidím, že se někomu daří. A třeba si to dokážu srovnat s tou svou fází, kdy jsem tančila. Z toho mám radost. Už doma nepláču, že nezvednu arabesku tak, jak jsem ji zvedla dřív, nebo že mi noha už nejde tak lehce. Naopak mě těší, že ji někdo zvedne. A je to krásné.

Katsapov: Balet je umění mladých. Úroveň rapidně roste. Když porovnávám jejich výkony se svými třeba před patnácti lety, tak talentovaná mládež toho dokáže víc. A je příjemné je na sále ždímat jako citron a vidět, že ty limity už jsou zase někde jinde. Samozřejmě jim chybí zkušenost, kterou jim ale předáváme my, proto děláme baletní mistry. Časem ji pak také získají.

Podařilová a Katsapov v baletu Valmont (2014) | Foto: Pavel Hejný | Zdroj: Národní divadlo

Nekomfortní elasťáky

Tančili jste raději klasiku, nebo modernu? Na jedné straně třeba Labutí jezero, na druhé například Amerikana III z roku 2012, ve které jste účinkovali oba. Co vás lákalo víc?
Podařilová: Ve škole jsme byli vyučeni hlavně na klasiku. Jednu dobu to bylo kdo s koho – jestli moderna, nebo klasika – ale myslím, že to bylo špatně. Když jsme pak my klasikáři začali dělat modernu, využívali jsme spoustu pohybů právě z klasiky. Důležité je také vyvážit svaly, nepoužívat je pořád jednostranně. Samozřejmě že když mám před Labutím jezerem, nepůjdu dělat moderní trénink. Když jsme ale začali dělat moderny, tak jsem to měla hrozně ráda, protože jsem se učila něco nového a zjišťovala, že mi to hodně pomáhalo i v klasice.

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy v roce 2003 | Foto: Roman Sejkot | Zdroj: Národní divadlo

Katsapov: Já byl z Petrohradu vyučený klasicky, protože jsme žádnou modernu tenkrát nestudovali. Naučit se ji tančit pro mě bylo velmi chtěné. V určitém období jsem se začal dokonce cítit nekomfortně v bílých elasťácích, v trikotu. Měli jsme příležitost mít tu Jiřího Kyliána, chtěl jsem dělat něco od Ohada Naharina, takové ty světové pecky, což se mi podařilo a vždy jsem se do toho s houževnatostí zakousl. Chtěl jsem se to naučit.

Vryla se vám nějaká inscenace pod kůži?
Podařilová: Kdybych měla říct, co jsem měla nejraději, tak to byla představení Valmont, Oněgin nebo Carmen, kde jsem dlouho na scéně, vydám se úplně do posledních sil a navíc ještě můžu něco zahrát. Kdy to není jen technická a herecká část, ale zároveň mě to fyzicky vyždímá, pak jsem spokojená.

A u vás, pane Katsapove? Je to třeba Sólo pro tři od dlouholetého uměleckého šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky, které bylo na repertoáru zlaté kapličky deset let?
Katsapov: Všichni se na něj ptají.

Podařilová: Byla to tvoje role.

Katsapov: Ano, Sólo pro tři bylo jedno z představení, která jsem měl velmi rád.

Bývalý kolega tramvajákem

Oběma už je vám přes 40 let. Myslela jsem, že tanečníci u baletu většinou končí mnohem dříve.
Podařilová: Většinou ano.

Katsapov: V Rusku platí, že tanečníci odcházejí do důchodu ve 36 letech. Myslím, že muži chodí dokonce o něco dříve kvůli zvedání. Maximálně je to do věku 40 let, pak už jsou to důchodci. Tady něco takového bylo před rokem 1989, ale pak se to zrušilo.

Podařilová: Důchod tady tedy není, takže je to dokud to tanečníci vydrží.

Katsapov: A pak lidé začínají hledat jinou práci. Jednou jsem stál na I. P Pavlova, kde jela tramvaj číslo 11, a vidím, jak náš bývalý kolega Mário Čermák řídí tramvaj. Říkal jsem si: „To jsou cesty“.

Podařilová: Je pravda, že hodně tanečníků v našem věku už takto aktivně netančí.

Katsapov: Málokomu se podaří třeba i zůstat v divadle nebo najít práci ve stejné sféře. Někdo dělá jevištního mistra, jiný pomocníka režie. I tak zůstanou u divadla.

Tereza Podařilová jako Taťána v Oněginovi v roce 2005 | Foto: Roman Sejkot | Zdroj: Národní divadlo

Oba jste nyní v Národním divadle baletními mistry. Co to obnáší?
Podařilová: Máme zodpovědnost za lidi a představení – že vše proběhne v pořádku. Naučit je, aby se dodržela choreografie, aby to bylo technicky správně provedené. Práce s lidmi je mimo jiné o psychologii, kdy je musíte udržet v napětí a zároveň to pro ně nesmí být otrava.

Je náročné přejít z postu tanečníků do funkce baletních mistrů?
Katsapov: Člověk musí mít odvahu, aby to utáhl. Samozřejmě že pohodlnější je zkoušet individuálně se sólisty, ale když před vámi najednou stojí padesát nebo šedesát lidí a vy jste tam sám nebo ve dvou, tak je to velmi psychicky obtížné. Jsou některá představení, u kterých se – když jdete do baletního sálu – na tu zkoušku netěšíte, protože udržet pohromadě tak velké stádo koní je poměrně složité.

Co se týče baletního mistra, vždy jsem si myslel, že až skončím s tancováním, budu mít více času na své soukromí. A ono je to naopak. Tanečník odzkouší nějaké představení a jde domů, ale vy musíte zůstat, protože přicházejí noví tanečníci, protože zkoušíte další balet.

Katsapov jaký zlý černokněžník Rothbart v Labutím jezeře (2009) | Foto: Roman Sejkot | Zdroj: Národní divadlo

Když jste tedy nyní baletními mistry, je těžší skloubit práci s rodinou a se svými koníčky?
Podařilová: Balet je pro nás odmalička prvořadým koníčkem.

Katsapov: Předtím jsme ale některé věci museli omezovat. Nemohl jsem třeba lyžovat. Nebo jídlo...

Podařilová: A také zodpovědnost jít na jeviště a přinést tam sám sebe. Tohle nyní odpadá. Připadá mi ale, že mám pro sebe méně času. Když jsem tancovala, šla jsem cvičit sama, věnovala se svému tělu.

Katsapov: A teď se věnuješ ostatním.

Podařilová: Ano, teď se pořád věnuji ostatním. Jak říkal Saša, očekávali jsme, že budeme mít více času, ale není tomu tak.

Katsapov: Zároveň tím, že jsme starší, tak už máme rodiny a děti. Mladí tanečníci v souboru je nemají a mohou se věnovat svému koníčku – tancování.

Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov v baletu Raymonda (2005) | Foto: Hana Smejkalová | Zdroj: Národní divadlo

Sladká práce baletu?

Americký tanečník Fred Astaire kdysi řekl, že tanec je sladká práce. Je podle vás takový i balet?
Katsapov: Řekl bych spíše slaná, protože se u toho dost zapotíme.

Podařilová: Spíše sladko-slaná. Spojení pohybu s hudbou. A když ještě můžete tancem vyjádřit děj, je to radost a štěstí, když si to člověk může užít. A když si to pak ještě užijí i diváci a přijdou vám dopisy, jak je to potěšilo…

Katsapov: A vždy, když uděláš nějaký velký výkon, tak si dáš něco sladkého. (smích)

Podařilová v baletu Krutá hra v roce 1999 | Zdroj: Národní divadlo

Balet je velmi náročný. Petr Zuska kdysi tanec na profesionální úrovni přirovnal k vrcholovému sportu. Trápí vás teď nějaké zdravotní problémy?
Katsapov: Na zdravotní stav se neptejte, jsem pověrčivý.

Podařilová: Špatně se o tom mluví, ale úrazy samozřejmě jsou.

Katsapov: Na denním pořádku.

Podařilová: Zadáte trénink, nějaký cvik, a najednou křup a může se stát cokoliv.

Katsapov: Hodněkrát se stalo, že byl začátek sezony, lidé byli po dovolené, přišli na první trénink na sál, někdo si zvrtnul kotník a tři měsíce byl pryč. Zažil jsem to už asi třikrát nebo čtyřikrát.

A vaše nejhorší zranění?
Podařilová: Já měla po Louskáčkovi to koleno, křížový vaz.

Katsapov: Já jsem v Louskáčkovi neviděl kolegu, šlápl jsem mu na kotník, spadl jsem a zpřetrhal si vazy. Byl to ale konec tance, takže jsem se odplazil ze scény.

Co plánujete dál? Budete stále pracovat v Národním divadle, nebo vám konec kariéry rozváže ruce a vrhnete se na nějaké zcela nové projekty, třeba i v zahraničí?
Podařilová: Baletními mistry jsme v Národním divadle už druhou nebo třetí sezonu.

Katsapov: Plus jsme tančili, ale toho tancování je teď stále méně a méně.

Katsapov v baletu nazvaném Mozart? Mozart! (2006) | Foto: Radovan Šubín | Zdroj: Národní divadlo

Podařilová: Mým životním koníčkem jsou děti, takže si chodím kopat s míčem, Edíkovi držím palce na hokejbalu, Filípek mě učí převaly z juda. Já už je ale umím, takže trochu fixluju, že mi to nejde. A když mě to jakoby naučí, má z toho hroznou radost. Nebo s klukama společně jezdíme na koloběžce a na kole. To jsou moje současné radovánky.

Celá léta jsem také spolupracovala s akademickým malířem Janem Kunovským, který ztvárnil celou moji kariéru v obrazech. Udělali jsme spolu i mnoho tanečně-výtvarných projektů, ve kterých jsem nejen tančila, ale dělala i choreografii. Moje role Markýzy je stále jeho inspirací a připravujeme nový projekt.

Katsapov: Já se snažím ve volných chvílích fotit, to mě hodně baví. Ohledně dalších aktivit, třeba Petru Zuskovi dělám asistenta choreografie.

Viděla jsem, že vaše fotografie používá i Národní divadlo.
Katsapov: Vzniklo pár vizuálů. A pro rok 2017 jsme s kamarádem Máriem Bakušem vytvořili kalendář pro balet Národního divadla. Fotografie je pro mě jakýmsi únikem. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych od umění úplně odešel.

Primabalerína Tereza Podařilová a první sólista Alexandre Katsapov se v úterý rozloučí se svou aktivní taneční kariérou | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Anna Kottová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme