Divadlo Járy Cimrmana slaví 55 let od premiéry první hry. ‚Akt vypadal ochotnicky,‘ vzpomíná Svěrák
„U Osvobozeného divadla se diváci těšili na předscény, u nás na semináře,“ připomíná Zdeněk Svěrák zrod Divadla Járy Cimrmana a jedné z jeho hlavních součástí – série úvodních přednášek. Společně s druhým zakládajícím členem souboru, Miloněm Čepelkou, vzpomíná na 4. říjen 1967. Přesně před 55 lety divadlo předvedlo premiéru první hry Akt.
Zatímco Zdeněk Svěrák hrál na premiéře Aktu jednoho ze tří synů, vy jste, pane Čepelko, nehrál. Úlohu jste měl jen v semináři.
Čepelka: Já jsem měl menší trému než všichni moji přátelé, kteří směřovali na jeviště. Měl jsem to na papíře a v první půli – v semináři – jsem uváděl jednotlivá vystoupení. Nebyl jsem ničím než tajemníkem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana. Ale nemůžu říct, že jsem neměl vůbec trému!
Svěrák: Já bych k tomu poznamenal, že my jsme byli tak slepí, že jsme neviděli, že Miloň Čepelka má herecký talent. A to největší! I když já jsem tušil, že talent má, protože jsem Miloně kdysi viděl v Goldoniho Lháři. Ale netušil jsem, že má komický talent.
Čepelka: Já taky ne! Přestože jsem kdysi koketoval s tím, že půjdu na hereckou školu.
Svěrák: Všichni jsme cítili, že po Láďově odchodu už nikdy nebude Divadlo Járy Cimrmana celé
Číst článek
Toho 4. října 1967 jste ale nepředstoupili před publikum poprvé, už v červnu jste museli předvést takzvanou schvalovačku, abyste se stali členy Státního divadelního studia.
Svěrák: Ano, to ale nic nemění na trémě, kterou jsme toho 4. října pociťovali. Naše režisérka Helena Philippová každému z nás naordinovala prášek, myslím, že to byl guajacuran…
Čepelka: Ne, ten to nebyl! Byl to jiný, jehož jméno jsem zapomněl. Guajacuran by nám byl býval spíš asi ublížil. Já Helenu podezřívám, že nám dala placebo.
Svěrák: Nebylo to placebo, já jsem měl průjem potom!
Čepelka: No průjem nemusí být jen po placebu!
Kolik jste měli zkoušek?
Svěrák: Hodně. Záleželo nám na tom. Představení dopadlo tak, že čtenou část – takzvaný seminář – diváci i novináři přijali výborně. To jsme jenom četli, což jsme uměli, vždyť jsme byli rozhlasoví redaktoři. Pak ale přišla ta hra, která byla ale, myslím, prudce ochotnická.
Jaké publikum na vás přišlo? Kdo se v tom malém sále Malostranské besedy sešel? Vaši známí?
Čepelka: Naši ani tak ne, jako spíš přátelé Heleny Philippové z uměleckého světa. Vzpomínám si třeba na zpěváka a sochaře Václava Irmanova, bylo tam taky hodně jazzmanů.
Text Vyšetřování ztráty třídní knihy nad námi visel jako hrozba, ohlíží se Zdeněk Svěrák
Číst článek
Jak vzpomínáte na režii Heleny Philippové?
Svěrák: Helena byla rozhlasová režisérka, režírovala všechny naše Nealkoholické vinárny U Pavouka. Zpočátku s námi chtěla i hrát, ale pak moudře usoudila, že to nebude dobré, že by to měla nechat v pánském obsazení. Měla před sebou partu amatérů, ale každý z nich byl svým způsobem osobností. Ona nás nechala na tom jevišti působit, a když se jí něco zalíbilo, tak řekla: takhle to dělej!
Čepelka: Vím, že ona nás znala už z rozhlasu, protože jsme s ní jak já, tak Zdeněk, tak Jiří Šebánek dělali pořad Echo. To byl jeden z prvních pořadů na tehdy založené stanici VKV. My jsme pro ni četli dvouhodinové příspěvky – a tam ona si nás oťukala.
Svěrák: Ale ona byla jediná, kdo tušil nebo věřil, že to divadlo má smysl. My jsme to nebrali vážně. Zvlášť Láďa Smoljak, který třeba jezdil po Malostranské besedě na kole. A ona říkala: pánové, neblbněte, vy se tím jednou budete živit!
Akt měl v září 857. reprízu. Jak se od premiéry hra vyvinula?
Svěrák: Zase tolik ne. V roce 1973 ale měla obnovenou premiéru. Hru jsem mírně přepsal a hlavně jsem změnil postavu esenbáka za sexuologa. V šedesátých letech totiž esenbák na scéně nevadil, v normalizovaných sedmdesátých letech už jo.
Čepelka: Změnila se také obsazením.
Svěrák: Ano, já už pět let nehraju Turnovského, ale po Jaroslavu Weigelovi malíře Žílu. Bédu hrával Oldřich Unger, teď ho jedinečně hraje Jan Hraběta. Láďu Pýchu zase po Láďovi Smoljakovi zdědil Petr Brukner. Mou roli sexuologa přebral Genadij Rumlena. Jen Miloň zůstává mamkou Žílovou.
Smoljak byl dlouho skeptický, ale přišel na to, že Cimrman není jen ptákovina, vzpomíná Svěrák
Číst článek
Vybavíte si ještě to původní obsazení Aktu? Jiřího Šebánka jako Žílu, Karla Velebného v roli mamky Žílové?
Čepelka: Samozřejmě. Na jevišti na to tedy nemyslím, tam se držíme současnosti. Jinak na to vzpomínám, dokonce sny o tom mám! Jednou jsem se octl v hledišti a koukal, jak Karel Velebný hraje roli, kterou už 54 let hraju já. Skákal tam v těch mých cvičkách. Mimochodem on skákal až na portál, což já jsem udělal jen párkrát.
Pane Svěráku, všechny tři první hry – váš Akt, Smoljakovo Vyšetřování ztráty třídní knihy i Šebánkova Domácí zabijačka – se ale odlišují od těch her, které jste napsali s Ladislavem Smoljakem společně.
Svěrák: Jsou de facto ze současnosti. My jsme nevěděli, jak na toho Cimrmana… Tak jsme si řekli, že ta komedie bude tím Cimrmanem pouze inspirována. Třeba právě v Aktu jsem řekl, že ho Cimrman uvedl pod názvem Úžas žandarma Kovandy. A teprve s Hospodou Na mýtince, která měla premiéru v roce 1969, jsme kápli na to, jak by se měly ty hry psát.
Hrajete ve stejných kostýmech jako tehdy?
Čepelka: Já mám už třetí šaty, jsou po paní Weigelové.
Svěrák: Do té role matky Žílové, se kterou Miloň sklízí takové úspěchy, se dostal jen proto, že Karel Velebný se zranil a Miloň zaskočil jako náhrada. Ale já už si to bez něj neumím představit. Život je skutečně náhoda. Nebýt toho, že Jirka Šebánek nebyl včas hotov s Domácí zabijačkou, tak by to divadlo nevypadalo tak, jak vypadá. My jsme potřebovali vyplnit čas, a tak jsme udělali před hrou pár přednášek. Jako nouzovku! A ukázalo se, že to je naše hlavní devíza. Asi jako u Osvobozeného divadla se diváci těšili na jejich předscény, my jsme zvláštní těmi komickými přednáškami.
