V roli Olinka jsem musel být na střeše kostela, i když mám závratě, říká herec Jaroslav Plesl

Laureát Českého lva a Ceny Alfréda Radoka herec Jaroslav Plesl si poprvé přivoněl k divadlu na střední škole. Učarovalo mu, i když zpočátku se rozhodoval mezi herectvím a historií. „Divadlo pro tu velkou vášeň a emoce vyhrálo,“ přiznal v pořadu Zálety Aleny Zárybnické Českého rozhlasu Pardubice. Zárybnické zároveň popsal svůj zájem o počasí, a tak není divu, že rozhovor začal právě tím, jak se hraje za syrových rán a plískanic.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Herec Jaroslav Plesl | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas
Přehrát

00:00 / 00:00

Kolegové se mě snaží dostat. Pošlou mi fotku z hradu a já hádám, kde jsou

Jsem ráda, že jste si našel čas a vítám vás, dobré dopoledne.
Dobré dopoledne, já jsem se na to moc těšil, včera jsem se díval na Počasí, asi vám to říká každý, ale pro mě jste titán v téhle oblasti a Počasí je jeden z mých nejoblíbenějších pořadů, mě to uklidňuje. S Vaškem Neužilem jsme si říkali, že mezi naše nejoblíbenější pořady patří Události v regionech a Počasí. To je tak blízko u sebe a na to se těšíme.

Kolikrát jsem vás tedy dokázala naštvat, když jste věděl, že druhý den točíte v exteriérech a nebylo to počasí tak akorát? 
Musím říct, že mám rád opravdu každé počasí. I když prší, nebo jsou syrová rána, plískanice a tak - já to mám rád.

Ale musím říct, že jsem vám začal trošku fušovat do oboru, protože přes léto hraju venku na Letních Shakespearovských slavnostech. A když jsem roli Hamleta bral, tak jsem netušil, že součástí je taková meteorologická přípravka. Od rána sleduju vítr a už vím, že jak je to do 10m/s, tak to jde, sleduju pohyby mraků, jakou rychlostí se blíží bouřka, jaký je tlak. Takže do toho počasí jsem trošku nahlédnul.

Kdo je Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl se narodil v Hradci Králové, v Litomyšli vystudoval Střední pedagogickou školu, absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění. První angažmá získal ve Zlíně a od roku 2001 je členem Dejvického divadla. Za roli Olina v Krobotově Díře u Hanušovic získal Českého lva. Cenu Alfréda Radoka má za roli v Hrdinech západu, ve hře, kterou v Činoherním klubu režíroval Ondřej Sokol.

Vaše cesta k herectví nebyla úplně jednoduchá, nejdřív jste chodil na pedagogickou školu a pak na JAMU. Jak se to k herectví ubralo? 
Vystudoval jsem Střední pedagogickou školu obor vychovatelství a byla to skvělá škola v krásném městě. Litomyšl považuju za jedno z nejhezčích měst v naší republice. Na střední škole jsem přivoněl k divadlu a začal jsem chodit do divadelního kroužku. Bylo to fantastické, trochu neřádné, trochu punk. A najednou zjistíte, že chcete na jevišti strávit život a neumíte si představit, že byste dělali něco jiného. I když můj velký koníček je historie, tak jsem se pak rozhodoval mezi ní a divadlem, ale divadlo pro tu velkou vášeň a emoce vyhrálo.

Vás se každý z novinářů ptá na hrady a zámky a průvodcování. Pro vás prý byla inspirací dědečkova knížka Hrady a zámky. Rodiče vás brali na prohlídky, nebo jste je bral vy, protože vás to víc bavilo? 
Musím říct, že mě brali, ale já byl ten hnací motor, aby mě tam brali. Oni zapálili plamínek, ale já byl ten, kdo si přikládal polínka. Každé prázdniny jsme strávili třeba týden na cestách a to bylo hodně odlišné od toho dnešního, protože jsme jezdili škodovkou bez klimatizace a nespali v hotelu, ale v kempech nebo v lese. Máma vařila na plynovém vařiči, ohřívala konzervy, a když už toho bylo na ně moc, protože to byly třeba tři hrady denně, tak šli na koupaliště a já šel sám na zámek. Večer jsme se sešli a ustlali jsme si u lesa.

Já si pamatuju, že jsem spal na sedadlech, máma v kufru a táta pod autem. Jednou, bylo to u Zvíkova, ho v noci očuchával nějakej pes. To byly dobrodružné cesty a moc rád na ně vzpomínám. Pro rodiče to byla velká oběť, ač oni nehoří takovou láskou k památkám, tak tohle mi vždycky věnovali.

Zajímají mě vztahy, nevztahy a nejistota dnešních třicátníků, říká Miroslav Krobot

Číst článek

V Dejvickém divadle budete skoro 18 let. Byl to Miroslav Krobot, kdo vám zavolal, že vás chce do Dejvického divadla? 
Byl to on a já s tím vůbec nepočítal, protože tenkrát jsem byl ve zlínském divadle rok na civilní službě. Přišel tam zkoušet Mirek Krobot, a abych řekl pravdu, tak jsem ani moc nevěděl, kdo to je. Byl jsem přesvědčen, že ve Zlíně zakotvím napořád, pořídil jsem si tam pejska, měl jsem tam kamarády a líbilo se mi tam.

Najednou mi zazvonil telefon, který jsem měl rozbitý a rozuměl jsem každé páté slovo, ale pochopil jsem, že mi nabízí angažmá. Překvapilo mě to, a to není žádná póza. Pochopitelně jsem neváhal a přijal. Ještě rok jsem ale ve Zlíně musel vydržet na civilce. Rok na mě počkal, se všemi jsem se ve Zlíně rozloučil a dodnes tam rád jezdím. Ale tohle byla nabídka, která se nedala odmítnout.

Libá práce v rozhlasu

V roce 2014 jste proměnil pátou nominaci na Českého lva za roli Olina ve filmu Díra u Hanušovic. 
Když dostanete nějakou cenu, tak vás potěší, že jste zaujala nejen diváky, ale i odborníky a odbornou porotu. Práce na Olinkovi nebyla jednoduchá, protože Mirek Krobot je náročný režisér. Byly to dva měsíce těžké práce, točilo se v horách, pořád nás kropili vodou, musel jsem se ostříhat dohola a být na střeše kostela, i když mám závratě. Takže to mi udělalo velkou radost.

Čeští lvi ocenili Slámovo drama Bába z ledu. Část filmařů se postavila proti Zemanově kritice České televize

Číst článek

Jana Plodková říkala, že má Českého lva u vany. Kde je ten váš?
Já mám takovou síňku slávy a to je na piáně. Teď jsem dostal ještě cenu z Festivalu české komedie. Nemám je stranou, ale v obývacím pokoji a rád se na ně podívám.

Ani vaše práce pro rozhlas není bezvýznamná. Vzpomínám třeba Ostře sledované vlaky, které jste načetl. Je vám dobře v rozhlasovém studiu, když čtete knihu nebo hrajete hru?  
Je mi tam dobře, protože mám možnost se potkat s lidmi, se kterými se nevídáme v divadle. Je radost potkat se s Viktorem Preissem nebo s Pepíčkem Somrem. Rád dělám nejen rozhlasové hry, ale i četby. Je to taková libá herecká práce, najednou nemáte kameru, nikdo vás nevidí a máte jen svůj hlas. Na druhé straně máte k dispozici fantazii posluchače a snažíte se, abyste ji načechrali a rozběhli a dokázali interpretovat text tak, aby ho zaujal a abyste v něm vyvolali emoce.

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. S napětím jsem čekala, na co se vás herečka Jana Plodková bude ptát.  A bylo to tohle: „Jaroušku, já bych se tě ráda zeptala, jestli už jsi přišel na to, který hrad nebo zámek jsi v Čechách nebo na Moravě ještě nenavštívil?“
Ta mě má ráda, ví, které otázky mě baví. Musím říct, že kamarádi když jsou na hradu nebo zámku, tak mi posílají fotografie jako hádanku a já to musím hádat. To se mnou rád hraje třeba Kryštof Hádek, nebo Honza Prušinovský mi teď posílal z Kynžvartu a snaží se mě dostat. Jednou jsem dostal právě Kryštofa Hádka, když mi poslal lavičku z parku z Konopiště a já to poznal.

Ale k té otázce, těch hradů a zámků, které jsem nenavštívil, je celá řada, protože památky jsou různých kategorií. Běžně přístupné jsem navštívil všechny a mockrát. Jsou objekty, které jsem viděl dvacetkrát nebo i třicetkrát, protože se mění expozice a to si nenechám ujít. Ale jsme země, která je nesmírně krásná a bohatá na památky. A u nás je v každé třetí vesnici malinký zámeček nebo tvrz. Těch míst je hodně a až budu mít víc času, tak se budu snažit navštívit i tahle zapomenutá a zapadlá místa.

Alena Zárybnická Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme