Vize z krize Veroniky Khek Kubařové: Kostlivci vypadli ze skříní, ale přineslo to katarzi

Poslechněte si úvahu herečky Veroniky Khek Kubařové pro podcastovou sérii Českého rozhlasu Plus a serveru iROZHLAS.cz

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS

12. 2. 2021 | Praha

Filmová a divadelní herečka. Je členkou souboru Dejvického divadla. Co pozitivního jí pandemie přinesla do života? Možnost zpomalit a taky najít vztah k přírodě.

Foto: Michaela Danelová, iROZHLAS.cz

Podcast Vize z krize vychází každé pondělí, středu a pátek v 10.00 na adrese irozhlas.cz.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu irozhlas@rozhlas.cz.

Ano, v současném dění se dají najít nové příležitosti a výzvy. První z nich je snížení příjmu informací, které na nás vyskakují z informačních serverů i televizních zpráv. Obojí jsem už omezila a ubrala tak toho, co si chci pouštět „do uší” a „do očí”.

Uvědomila jsem si, že nemusím vědět všechno. Že nemusím sledovat každý den zprávy, které jsou opravdu z velké části jen dramatické a negativní. Je to sice velká výzva, protože díky internetu dnes víme všechno téměř okamžitě a můžeme informace hltat kdykoli se nám zachce, třeba i na toaletě, při jídle, nebo při jízdě autem, ale když se vzdáme té informační, odpusťte mi to slovo „rozežranosti”, tak přestaneme být „přejezení” a budeme pak střídměji a skromněji přijímat menší „porce”.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Už během první vlny jsem zažila zvláštní pocit úlevy, že v tom opravdu nejsme sami. V okamžiku, kdy spousta lidí nadávala na vládu a její neschopnost rychle reagovat, mi došlo, že opravdu nikdo neví, co máme dělat (ani vlády jiných zemí) a třeba i schopné a fungující systémy se začaly hroutit a reagovaly starou dobrou metodou pokus-omyl. Metodou, při které se všichni učíme za pochodu. My jednotliví lidé, ale také větší celky, státy, národy, náboženství. Jsme zkrátka součástí evoluce v přímém přenosu. Všichni.

A další věcí, kterou jsem si uvědomila, je, že se velice vybarvili někteří lidé a jejich charaktery. Uprostřed pandemie najednou nezbýval čas na předem vymyšlené role. Pod tlakem lidé odhazovali, nebo i nevědomě ztráceli masky a začali se vybarvovat. Kdo je schopný se podřídit, kdo se cítí být utlačován, kdo je netrpělivý, kdo je pohodlný, kdo je oslabený. Myslím tím i sebe, lidi v mém okolí, ale také třeba veřejně známé osobnosti a politiky. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je důležité, kdo nám vládne.

Vnímám to už dlouho, ale teď mi došlo, že politici opravdu mají v rukou naše životy. Doslova. Že je důležité chodit k volbám a volit, dobře volit, nebýt lhostejný. Volit si morální autority a umět je respektovat. V tomhle vnímám naději téhle doby. Že pod tlakem krizové situace odhalila skutečnou podobu lidí včetně politiků. A že ti, kteří byli neustálou politickou debatou, pošťuchováním a vykřikováním unavení, teď budou mít chuť se podílet na tvorbě světa, ve kterém žijeme.

Během první vlny koronaviru jsem opravdu nedělala vůbec nic. Neměla jsem žádnou hereckou práci, ale ani jsem se nevydávala nikam dobrovolničit. Jen jsem na chvilku usedla ke stroji a než se mi porouchal, ušila několik várek roušek do domovů důchodců. Odjela jsem s manželem a naším psem na hory a strávila tam dva a půl měsíce. A musím říct, že jsem za to byla vděčná.

Nevím, jak to mají ostatní herci, ale já mám dojem, že tím, že je naše práce dosti vrtkavá a nejistá, často děláme víc, než je zdrávo, protože jsme vděční za nabídky. Nebo alespoň já to tak mám. Ale díky vynucené koronavirové pauze jsem zažila neuvěřitelně dlouhé volno, a navíc v Čechách a mohla jsem pozorovat, jak se mi postupně vrací do těla síla. Uvědomila jsem si, jak jsem byla vyčerpaná. Kolik síly jsem pro hraní potřebovala.

Veronika Khek Kubařová

Filmová a divadelní herečka. Je členka souboru Dejvického divadla. Co pozitivního jí pandemie přinesla do života? Možnost zpomalit a taky najít vztah k přírodě.

Svou práci mám ráda, ale jako bych najednou spatřila ten velký nepoměr. Vidět na jaře vyrůstat den po dni sněženku je dost dobrá potrava pro duši. Nechci tím říct, že je nejlepší vůbec nepracovat, ale najednou se mi před očima vyjevila kontrolka stavu mé vnitřní baterie a červeně zablikala. Bojím se, že bez toho zastavení bych ji jako dosud odstrčila někam do pozadí, aby mě proboha hlavně nenutila zastavit se. Ale stalo se a já se zastavila.
Tím jsem se přiblížila k jednomu z mých největších „připandemických” zjištění, a sice že potřebuji přírodu. Že ONA je ta moje nabíječka, že v ní se mi kontrolka vrací do zelených hodnot. Ať to zní jakkoli banálně, vzduch, pohyb venku, obrazy, které příroda nabízí.

Estetická hodnota přírody je nevyčíslitelná. Začala jsem se učit květiny, vytvářím si vlastní herbář, obloukem se vracím k tomu, co dělávala moje babička, jenže já tehdy byla v pubertě a tohle vůbec nedokázala docenit a dostatečně vnímat.

Když je člověk víc v přírodě, vidí víc věcí a víc kontextů. Nejen to, že začne sbírat na procházkách malé i větší plastové obaly a lahve, nebo že si uvědomí, kolik plochy u cest „zdobí” použité papírové kapesníčky, ale že přírodou se dá obklopit i doma, třeba v podobě přírodní kosmetiky či materiálů, na kterých sedíme, na které se díváme, na kterých spíme. Nebo i podporou lokálních výrobců, kteří jsou šetrní k naší krajině. Že je také důležité, co jíme. Odkud to pochází, kde to rostlo, jaké to mělo podmínky pro život.

Jsou to slova, která jsem ještě před dobou koronavirovou slyšela mnohokrát, ale přiznávám se, že až teď jsem měla pocit, že doputovala, kam měla. Namísto zakázaného shromažďování se nabízí možnost setkávání a procházek v parku, a to mi vlastně taky docela vyhovuje. A našemu psovi úplně nejvíc. Kdyby uměl mluvit, nechala bych napsat esej o přínosech v době koronavirové pandemie právě jeho. To bychom se asi divili.

Domnívám se, že v poslední době došlo také k velké „vztahové písemce”, kostlivci vypadali ze skříní, emoce se roztočily v našich obydlích, ale myslím si, že to s sebou přineslo i jistou katarzi. Vděk za přítomnost vztahů v našich životech. Ať už s polovičkou, rodiči, sourozenci, kamarády, nebo se psem (velká spousta lidí se právě teď rozhodla pořídit si domácího mazlíčka). Pociťuji zkrátka vděk za to, že se máme. A díky tomu se teď lépe oddělují malichernosti od věcí podstatných.

Udělala jsem takový malý průzkum na svém instagramu a zeptala se sledujících, kdyby měli v pár heslech nějak shrnout rok 2020 a pokud možno se pokusit o pozitivní pohled, co by napsali.

Závěrem si dovoluji přečíst slova, která se nejčastěji opakovala. Jsou to podle mě moc důležitá slova, která je dobré si připomínat a nechat v nás dál znít. Nové možnosti, péče, ochrana, priority, výlety, příroda, les, změny, ukončení, učení, přátelé, pouto, klid, zdraví, seberealizace, kreativita, domov, zpomalení, pokora, radost z maličkostí, blízkost, harmonie, mazlíčci, rodina, síla, vděk, touhy, sny, svoboda, láska, naděje, víra.

Veronika Khek Kubařová a Vít Svoboda

Související témata: podcast, Vize z krize, Veronika Khek Kubařová, Český rozhlas Plus, iRozhlas.cz