Prácheňského hraji nejraději, přiznává Zdeněk Svěrák. Hru Záskok diváci milují dodnes
Po úspěšném severském dramatu Dobytí severního pólu začali Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák psát další hru. Bylo to v létě 1989. Pak ale přišla sametová revoluce. Agitační středisko, ze kterého si diváci místo humoru odnášejí zprávu o stavu povstání. Tak popsal Zdeněk Svěrák ve svém deníku Divadlo Járy Cimrmana listopadových dnech roku 1989. To se tehdy – stejně jako jiná divadla – proměnilo v prostor, ve kterém se místo hraní stávkovalo.
„Píšeme s Láďou hru Blaník. Jeví se nám aktuální myšlenka, že legendární podzemní vojsko zase nevyjede, i když dobře ví, jak by to národ potřeboval,“ čte Zdeněk Svěrák z deníku poslední řádky, které si zapsal ještě za minulého režimu.
Role Karla Infelda Prácheňského je vděčná. Láďa ji hrál rád, ale já ji hraju ze všech nejradši,“ zapisuje si Zdeněk Svěrák do deníku. Poslechněte si celou reportáž.
„Když jsme klukům text Blaníku přečetli, někdo řekl: Tohle chcete hrát? My si myslíme, že by se to hrát dalo.“ Tuto polemiku už ale autoři s herci vést nemuseli. Přišla sametová revoluce.
„Divadlo Járy Cimrmana se spolu s ostatními divadly mění v agitační středisko, z něhož si diváci místo humoru odnášejí domů zprávu o stavu povstání. Cimrmanologové, kteří měli odjakživa v náplni práce utahovat si z národoveckého patosu, teď večer co večer zpívají se staženými hrdly hymnu a Miloň Čepelka recituje nové básně.“
Už nebylo vyprodáno
Herec a básník Miloň Čepelka recitoval báseň Pravda dne 23. listopadu 1989 přeplněnému sálu strašnického divadla na Solidaritě. To bylo tehdy cimrmanovskou domovskou scénou.
Na jaře 1990 Smoljak se Svěrákem dopsali seminář k Blaníku a v květnu měla tato epopej premiéru. S novým režimem se ale přišel nečekaný fenomén. Najednou nebyly poslední řady v divadle obsazené. Diváci lačnili po jiných novotách a i Cimrmani – podobně jako jiná divadla – zažili jistý odliv diváků.
Byl to ten slavný den. Divadlo Járy Cimrmana baví nejen český národ už půl století
Číst článek
Brzy se ale začali vracet. Divadlo se mezitím přestěhovalo na Žižkov, kde má domovskou scénu dodnes. V roce 1994 tam měl premiéru Záskok, vesnické drama o nešťastné premiéře hry Vlasta.
„Čtvrtstoletí kočování po nejrůznějších sálech se nám vrylo pod kůži a mohli jsme při psaní tohoto kusu čerpat ze zásobárny vlastní zkušenosti. Tím si vysvětluji, proč je v Záskoku nakumulováno tolik legrace,“ čte Zdeněk Svěrák.
S Ladislavem Smoljakem si vybrali společnou roli. „Oběma se nám nejvíc líbil Prácheňský. Je to role vděčná, já ji hraju nejradši ze všech.“
Rok po premiéře hra získala cenu Alfréda Radoka. Miloval ji třeba i prezident Václav Havel, přestože v ní dvě postavy ráčkují. A milují ji dodnes i diváci. Bývá vyprodána v prvních vteřinách po spuštění předprodeje.
