Nejdřív mi to přišlo jen zábavné, říká francouzská režisérka, která převedla Sněhurku do 21. století

Uprostřed hlubokých lesů se skrývá bledá dívka, kterou pronásleduje zlá macecha a chce se jí zbavit otráveným jablkem. Příběh Sněhurky zná každý, ale co takhle Sněhurka ve 21. století? Bláznivý film, kde se křehká dívka ocitá v horách a místo vaření trpaslíkům objevuje sama sebe, natočila francouzská režisérka a scenáristka Anne Fontainová. Českou premiéru filmu Bílá jako padlý sníh uvedla na Festivalu francouzského filmu v Praze.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režisérka Anne Fontaionvá na filmovém festivalu Tribeca. | Foto: Astrid Stawiarz | Zdroj: Profimedia

Jak vás napadlo natočit variaci na příběh Sněhurky?
Úplně na začátku byl nápad vytvořit ženu, která se ve svém životě ocitne na prahu určitého zasvěcení a poznávání díky tomu, že se poprvé ocitá tváří v tvář mužům. Když jsem si v hlavě začala promýšlet, kolik mužů v tom příběhu potká, vyšlo mi z toho automaticky číslo sedm. Rozhodně jsem si nepředstavovala jen jednoho krásného prince. Až tady mě napadlo, že to je vlastně obrácený příběh Sněhurky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Nejdřív mi to přišlo jen zábavné, říká francouzská režisérka, která převedla Sněhurku do 21. století. Poslechněte si rozhovor Kateřiny Svátkové

Nějakou dobu mi to přišlo jen zábavné, postupně se mi ale v hlavě začala propojovat struktura scénáře. Vytvořila jsem příběh plný fantazie a krutosti zároveň. Ruku na srdce, ta pohádka je vážně krutá.

Chtěla jsem ale, aby v tom byla i hravost, humor a ironie. Je to hlavně v postavě zlé macechy, která se jí snaží zbavit. Pospojovala jsem tyto dva světy dohromady.

Pracujete také s dalším odstřižením. Macecha jako by nepatří do naší doby. Na naši dobu je tam velmi málo odkazů, bylo bezčasí záměrem?
Bylo to součástí celé stylizace. Baví mě záběr neznámé ženy, která jede mlhou odnikud. Inspirovala jsem se hitchcockovskou atmosférou, cítíte, že se blíží nebezpečí - zlá žena v červených rukavičkách.

Nakonec z toho vychází několik rovin vyprávění a chápání. Je to úplně lehký film, pohádka, nebo třeba ohlédnutí za ztraceným časem, zmizelou láskou, špatným rozhodnutím? Bezčasí souzní i s přírodou jihofrancouzských skalnatých hor, kam jsem příběh zasadila. Film je dobré vnímat v několika úrovních.

Vrátím se ještě ke specifickému humoru filmu. Trochu tím rozbouráváte klišé mladé a pomalu stárnoucí generace. Kde jste našla východisko, aby to ve filmu fungovalo?
V první řadě v mužských postavách. Každý z nich má v sobě něco divného a legračního, protože nejsou schopni přizpůsobit se světu. Vesnice, ve které se všichni potkávají, je takové útočistě lidí, kteří se tam stáhli, aby si vyléčili poraněné duše.

Xavier Dolan ve filmu Matthias a Maxime vypráví s vítanou upřímností o blízkosti mezi přáteli i milenci

Číst článek

Všech sedm prodělalo nějakou citovou katastrofu a pak přijde jako zjevení mladá a nádherná dívka, která všechny přitahuje a všechno začne narovnávat. Při psaní postav jsem se snažila, aby byly vtipné. Ne bez hloubky, ale záleželo mi na jejich lehkosti. Už jsem točila hodně vážné filmy, někdy se zkrátka podaří natočit lehčí kousek.

Lehčí a se spoustou erotických scén, se kterými pracujete jako s do detailu propracovanými obrazy. Jak jste pracovala s herci, aby to vypadalo přirozeně?
Myslím si, že v těchto momentech se hlavně nesmí nic dramatizovat. S herci jsem pracovala spíš jako choreografka. Neříkám, že nemuseli překonávat stud, ale vždy se odbourali něčím vtipným a odlehčili to.

Představitelka hlavní postavy Claire Lou de Laâgeové mi strašně pomohla. Měla jsem její důvěru, známe se hodně dlouho. U kluků to bylo obdobné. Nezastírám ale, že erotický rozměr pro mě byl důležitější než estetický.

Adopce z pekel. Projekcí litevského snímku Byl tady Saša začal v Praze Severský filmový podzim

Číst článek

Postav je ve filmu hodně, všechny jste sama vytvořila. Která se vám nejvíc podobá?
Když píšu, kolikrát si to ani neuvědomuji, ale je pravda, že ať už v tématech nebo jednotlivých postavách jsem schovaná i já. Někdy jsem schovaná sama sobě. Možná jsem v něčem jako postava Lou de Laâgeové, naopak s macechou v podání Isabelle Huppertové toho mám společného asi nejméně. U ní hraje důležitou roli, že se s Isabelle známe. Odrážím v její postavě něco z nás obou.

Nejvíc jsem se ale pobavila při vytváření mužských postav. Všchni se poblázní do nádherné a neznámé dívky. Ona sice je dokonalá, ale muži, se kterými se zaplete, mají společné jedno - nejsou výjimeční vůbec ničím. Díky tomu je podle mě ten příběh nějak sympatický.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme