Smrt kolosům socialistické architektury? Neničme svou historickou paměť, prosí režisérka filmu Na věčné časy

Čtyři roky práce v jedenácti zemích bývalého východního bloku - a v každé z nich kamera namířená na stavby, jimž se jedni obdivují a jiní se jich děsí. "Fascinují mě budovy, které dnes už nikdo nepostaví," vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Haruna Honcoop, režisérka filmu Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry. Dokumentární pocta kontroverzním architektonickým památkám míří na česká i mezinárodní plátna.

Exkluzivně Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Projekt Na věčné časy popisuje velmi širokou a neméně rozmanitou oblast: pracovala jsem na něm čtyři roky a procestovala v jeho rámci jedenáct zemí: Rusko, Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Albánii a samozřejmě i svoje rodné Česko," říká Haruna Honcoop.

"Projekt Na věčné časy popisuje velmi širokou a neméně rozmanitou oblast: pracovala jsem na něm čtyři roky a procestovala v jeho rámci jedenáct zemí: Rusko, Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Albánii a samozřejmě i svoje rodné Česko," říká Haruna Honcoop. | Foto: Built to Last Project, Wikimedia Commons / Koláž iROZHLAS

Začíná v Moskvě - a z ní putuje do Berlína, Varšavy, Prahy, Bratislavy a Budapešti, načež se stáčí na Balkán - Bělehrad, Priština, Tirana - a odtud na východ, do Bukurešti a do Sofie. Jedenáct zemí bývalého východního bloku. A v nich na 200 svébytných architektonických památek, které tu zůstaly jako memento minulé doby i jejích režimů - a které mapuje film Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry.

Haruna Honcoop je česko-japonská nezávislá filmařka a studentka posledního ročníku Centra audiovizuálních studií na FAMU. | Foto: Roland Szabo

Jeho autorka Haruna Honcoop strávila prací na své dokumentární eseji čtyři roky života. Výsledek, v němž kombinuje vlastní záběry s archivním materiálem a výmluvným hudebním doprovodem, teď představuje českému i mezinárodnímu divákovi. 

Českou premiéru filmu bude v pátek 29. září hostit nově otevřený prostor CAMP Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy v pražských Emauzích, který vyniká 24 metrů dlouhým panoramatickým plátnem; po promítání bude následovat diskuse s historiky architektury a živá VJ projekce. Událost spadá pod festival Film a architektura a je volně přístupná veřejnosti (pozvánku najdete ZDE). Mezinárodnímu publiku se dokument představí 6. října ve Švédsku, v rámci hlavní soutěže festivalu ArchFilmLund.

Projekt nezačíná a nekončí filmem: jeho součástí je také speciálně vytvořený web Built-to-last-project.com, který má v budoucnu sloužit jako platforma pro zájemce o architekturu dnes zašlé éry - a napomoci jejímu přežití. "Ty stavby jsou unikáty, naše historická paměť. Nic takového už se nikdy nepostaví. Chtěla jsem na to poukázat: že doba nebyla černobílá a její architektura by měla zůstat stát tak, jak byla zamýšlená - na věčné časy," říká Haruna Honcoop v exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Na věčné časy: Relikty architektury socialistické éry (CZ, 59 min, Režie: Haruna Honcoop), trailer:

BUILT TO LAST (2017) - TRAILER from Haruna Honcoop on Vimeo.

Jste ročník 1982, dětství jste prožila v době, kdy se lámal režim a spolu s ním i dosud známý svět. Dnes, po téměř 30 letech od pádu železné opony, je téma socialistické architektury velmi živé, stejně jako její reflexe. Co vás inspirovalo víc: dnešek, nebo vzpomínky na minulost? 
Minulý režim mám vtisknutý do života, aspoň jeho posledních šest let – přesně tolik mi bylo, když jsem s maminkou zvonila klíčky na Václavském náměstí. Ano, architektura, kterou ve filmu zachycuju, je dnes poměrně populární, mluví se o brutalismu nebo socialistické moderně, vznikají nejrůznější fóra a iniciativy, ale já jsem, aspoň zpočátku, stála mimo tenhle trend. Přidala jsem se tak nějak samovolně. Samozřejmě mám velmi silné vzpomínky z dětství a v sobě zapsaná léta života v Praze, to je jedna věc. Ale zlomová chvíle přišla až dávno v dospělosti: byla to moje návštěva Bukurešti.

Přijela jsem tam před čtyřmi a půl lety, všude vládla zima, a jak jsem tím městem procházela, hluboce to na mě působilo. Načež jsem došla k Ceaușescovu paláci. Stála jsem před ním – a hlava mi absolutně nedokázala pobrat, jak tohle monstrdílo, tenhle kolos architektonické hmoty, mohl vůbec někdo postavit. 

Palác Parlamentu v rumunské Bukurešti se stavěl v letech 1984-1989. Pracovalo na něm cca 600 architektů a 20 000 dělníků a spolkl významnou část státního rozpočtu. Dodnes není dostavěný, zato je 3. největší budovou na světě: 270 metrů široký, 240 metrů dlouhý, 86 metrů vysoký; k tomu téměř sto dalších metrů v podzemí. | Foto: Built to Last Project

Co to bylo za pocit? 
Zvláštní směs. Převládala fascinace: tou obří hmotou, která na člověka dopadá a před níž si připadá tak strašně nepatrný, i tou Ceaușescovou megalomanií, která se zároveň pojí s ideologií jeho režimu. Že si jeden člověk vymyslí něco tak šíleného a tyhle svoje představy navíc zvládne uskutečnit jako nějaký faraon kdysi v Egyptě. A že ten úkol navíc zadá tak mladé architektce – vždyť Ance Petrescuové nebylo ani třicet, když na Paláci Parlamentu začala pracovat!

13 betonových přízraků. Podívejte se na brutální památky komunistické éry

Číst článek

Samozřejmě že kolem sebe měla zástup konstruktérů a projektantů. Ale už ten fakt sám o sobě, to absurdní spojení Ceaușescova bláznoství a téhle mladé architektky, ze kterého vzešlo něco tak neuvěřitelně silného, ale bohužel i v negativním slova smyslu... Ten palác je ve své podstatě nádherný. Ovšem kontext, který se s ním pojí, pompéznost, co z něj čiší, vzpomínka na všechny ty zbourané domy, na jejichž kostech ho vystavěli – na tom všem už nic nádherného není. 

Polská novinářka Margo Rejmerová, která v Bukurešti dlouho žila, popisuje ve své knize Bukurešť. Prach a krev Palác Parlamentu jako groteskního upíra, který vysává život z města i z jeho obyvatel. Co jiné stavby, které ve filmu představujete? Mají i ony svoji hrozivou tvář? 
Projekt Na věčné časy popisuje velmi širokou a neméně rozmanitou oblast: pracovala jsem na něm čtyři roky a procestovala v jeho rámci jedenáct zemí: Rusko, Německo, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Albánii a samozřejmě i svoje rodné Česko. V každé zemi jsem spolupracovala s místními architekty i historiky architektury, prováděli mě po všech těch místech a ukázali mi i taková, na něž bych sama v životě nepřišla, vysvětlovali mi kontext. A těch výsledných asi 200 staveb, co se do filmu nakonec dostaly, jsou proseté sítem, které nastavily dlouhosáhlé diskuse se všemi těmito lidmi.

Ani nehledě na to, že se pohybuju i na velmi štědré časové ose: bavíme se tu o 40 letech socialistické architektury nebo lépe řečeno architektury socialistické éry. Styly a přístupy se měnily i napříč časem. Ale pokud mám odpovědět na vaši otázku, zastavila bych se v Bulharsku. Tam ty stavby skutečně nabyly enormních, monstrózních rozměrů, jako proslulá Buzludža, památník Komunistické strany Bulharska, nebo snad ještě víc obří monument oslavující 1300 let od založení bulharského státu v Šumenu.

Ten pomník per se je neškodný, vždyť popisuje bulharskou historii. Jenže v té jeho monstrozitě, obrovských plochách ulitých z betonu, gigantických sochách a všem tom prostoru, který pohlcuje a v němž člověka svírá, je zároveň něco dost hrozivého. To ano. Na druhou stranu: má svůj půvab, svoji jedinečnou krásu. A jsem přesvědčená, že každý, kdo ho na vlastní oči vidí, jím musí být fascinovaný. Protože takové věci se už v dnešní době nestaví.

Sama říkáte, že jste zachytila obrovskou plochu – jak geografickou, tak časovou. Struktura filmu to řeší kapitolami věnovanými jednotlivým státům, přičemž stavby v dané zemi vršíte na sebe a skládáte z nich jakousi experimentální koláž. (Každou kapitolu doprovází specifický hudební podkres, speciálně pro film vždy vytvořený umělcem z té konkrétní země, pozn. red.). Proč jste se rozhodla zrovna pro tohle „kumulativní“ řešení?   
Abych byla úplně upřímná: tehdy na té ulici v Bukurešti mě ani nenapadlo, že jednou natočím hodinový film. V samém prvopočátku jsem neměla žádný rozpočet a vlastně ani představu, co by z toho mohlo vzniknout. Začínala jsem jen s tou obrovskou fascinací touhle architekturou a touhou dozvědět se víc, jak o ní samotné, tak o politických režimech, které ji stvořily, respektive za kterých vznikala – protože architektura sorely (zkratka používaná jako označení pro socialistický realismus, pozn. red.), která šla režimu na ruku, samozřejmě není to samé jako například tvorba Machoninových (manželé Věra a Vladimír Machoninovi, ikony československého brutalismu, pozn. red.).

BUILT-TO-LAST-PROJECT.COM

Projekt Na věčné časy/Built to Last není jenom stejnojmenný film. Spadá pod něj také speciálně vytvořený web Built-to-last-project.com - zatím ve výstavbě, ale v budoucnu otevřený k tvůrčí spolupráci s veřejností.

„Divákům usnadní orientaci v záplavě staveb, které jsem v dokumentu zachytila,“ vysvětluje režisérka. „Lokace jsou rozdělené podle zemí, postupně přidávám výčet objektů a jejich fotky, spolu s podrobnějšími informacemi. Stavby jsou propojené interaktivní mapou a přibývají také odkazy na další podobné projekty, například německý #SOSBrutalism (kolaborativní platforma, kam lidé posílají fotky staveb v ohrožení), rumunský Socialistmodernism (mapuje socialistickou modernu v širší východní Evropě) nebo české Vetřelce a volavky (zaměřené na sochy a plastiky z éry normalizace). Podobnou platformou by se do budoucna měl stát také Built to Last.“

Obchodní dům Kotva, DBK (Dům bytové kultury na pražské Budějovické, pozn. red.), hotel Thermal, to jsou budovy stavěné vlastně navzdory režimu, kdy autoři pak ani nemohli přijít na kolaudaci, protože už byli na blacklistu. Jsou to velikánské rozdíly. Ale já chtěla tuhle mozaiku, tenhle plastický obraz. Přála jsem si ukázat to, co jsem sama postupně objevovala a zaznamenávala. 

Dokument jste zahájila kapitolou z Moskvy a skončila už zmíněnou bulharskou Buzludžou. Obojí dává smysl: Moskva je logickým začátkem všeho a Buzludža, ve své bizarní slávě i pozdějším potupném pádu, zase velmi výmluvným závěrem. Jak jste ale skládala to, co je mezi začátkem a koncem?
Do celkové dramaturgie jsem se snažila zohlednit několik kontextů a postupů, které se ovšem mezi sebou hrozně tloukly, takže nakonec muselo padnout nějaké rozhodnutí, aby to celé dávalo nějaký smysl. Pak se mi nabízely dvě cesty: buď vzít to čistě střihem a gradovat ty stavby jen samy o sobě, bez historického a geografického kontextu. Anebo právě ten kontext zohlednit, pro což jsem se nakonec rozhodla.

Stalin, metro, 30. léta – v Moskvě opravdu všechno začalo, odtud se pak inspirovaly další země. Já ve filmu vyrazila z Moskvy rovnou do východního Berlína, dávalo mi to smysl: jít k historickému nepříteli. A pak od Němců k Varšavě, kterou nechali rozbít napadrť a která se prostě musela znovu vystavět z popela. Tohle je věc, která se u nás v Československu nestala, a chtěla jsem tenhle poválečný kontext dát na začátek filmu.

Interaktivní mapa projektu Na věčné časy/Built to Last. Kolečko myši a kliknutí do mapy vás zavede přímo na web a do konkrétní lokality: 

Z Polska mi dávalo smysl zdržet se ve středoevropském prostoru a podívat se do měst jako Praha, Bratislava, Budapešť: města válkou vlastně neporušená, kde se socialistická architektura vestavovala do překrásných, starobylých měst, do barokního, gotického kontextu. A čím dál víc na jih, tím víc tenhle kontext mizí a historie se proměňuje.

Města, která jsem natáčela na Balkáně, už nejsou tak pompézně krásná jako v našem regionu; v Prištině nebo Tiraně jako by ty stavby tolik netloukly do očí jako hotel Internacional u nás v Praze. A právě tady znovu zasáhla válka – archivní záběry na bombardovaný Bělehrad jsem nepoužila náhodou. V roce 1999 bombardovali právě ty domy, o kterých je ve filmu řeč. 

Kromě toho jste ale zařadila i jiné záběry: čelisti buldozerů, které zápolí s obřími kusy železem vyztuženého betonu..
To už jsme zase v Bulharsku. Bulharsko je velmi specifické nejen svými socialistickými pomníky, které jsou grandiózní a v té formě, jak je stavěli právě Bulhaři, v podstatě nemají obdoby. Ta země se totiž vymyká také tím, jak na tohle téma vede diskusi. Debata o tom, zda ty památky bourat, nebo nebourat, tam hodně žije už od 90. let a pořád nepřestala být aktuální.

ROZHOVOR: Zbourat Transgas? Tragédie, kolega Loos by se upil žalem, říká architekt Aulický

Číst článek

Hned po revoluci začali řešit, že by měli zbourat mauzoleum Georgiho Dimitrova (první bulharský komunistický vůdce, pozn. red.): Ne, ten odkaz na komunismus tu nechceme! A pak to v roce 1999 skutečně udělali, vyhodili tu stavbu do vzduchu. Podobně to udělali i letos v létě: v Sofii na hlavním náměstí stál z mého pohledu velmi vydařený pomník z roku 1986 a tuhle zajímavou a velmi moderní sochu nechali letos zdemolovat. Pravda, byla už dost rozpadlá. Přesto ji spousta aktivistů přišla před buldozery bránit vlastními těly. Nakonec se jim to nepodařilo. 

Demolice mauzolea Georgiho Dimitrova, Sofie, srpen 1999. Betonový kolos statečně vzdoroval a padl teprve na čtvrtý pokus: první dva výbuchy jím nehnuly, třetí ho pouze naklonil. Neodolal až čtvrtému útoku, sérii menších explozí:

Diskuse o stavbách socialistické éry se vede napříč bývalými sovětskými satelity, tedy i u nás. Sama jste naznačila, že je to architektura různorodá a že kromě nesporných uměleckých skvostů zahrnuje i budovy prosycené nánosy ideologie – ideologie, která v praxi ničila životy mnoha milionů lidí. Není pochopitelné, že si mnozí lidé přejí, aby takové symboly zmizely? 
Dobře si uvědomuju, jak už jsem naznačovala, že je sporné představovat celé to dlouhé a pestré období v jednom balíku. Nicméně, a to už jsem také říkala: přála bych si, aby ho v sobě diváci mého filmu pocítili. Aby si uvědomili právě to, že to nebylo černobílé, že nevznikala jen prorežimní architektura, ale i neuvěřitelné brutalistní stavby, úžasné věci. Ve své době měly nějakou funkci, a jestliže ta funkce už dnes nefunguje, je to opravdu důvod, proč je bourat?

Vlastně to platí obecně: ty stavby jsou unikáty, které nemají obdoby, a především se už nikdy nic takového nepostaví. Právě na tohle jsem svým filmem chtěla reagovat, nebo na to aspoň poukázat. Že ta architektura by skutečně měla zůstat stát tak, jak byla zamýšlená: na věčné časy. Protože je naší historickou pamětí – a tu bychom si měli uchovat, ne ji ničit.

Natáčení v Prištině, Kosovo, léto 2015: památník Velenija. | Foto: Jana Kimlove

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme