S Arvédem máme společnou jen lásku k četbě. Maximálně jsem odhalil vlastní nitro, říká herec Kern
Mluví o sobě jako o „herci rozlítaném“ – takovém, který spíš než velkou scénu nebo naopak alternativní produkci vyhledává „různorodé impulsy“. I proto je od roku 2006 na volné noze. Na nekonečných televizních seriálech si trénuje jistotu před kamerou, baví ho tvůrči svoboda, kterou dostává od Daniely Špinar, i sebevědomí, s nímž ke zkoušení přistupuje mladá generace. Za své ztvárnění Arvéda Smíchovského obdržel Českého lva.
Když dostal Michal Kern od režiséra Vojtěcha Maška nabídku ztvárnit kontroverzní postavu černého mága, okultisty i spolupracovníka tajných služeb Arvéda Smíchovského, muže, jenž nikdy úplně neodhalil svou duši, přátelé ho od kývnutí zrazovali.
„Říkali mi, ať se do té role nepouštím, že je to nebezpečné. Já mám ale k okultismu respekt, je podložen mnoha knihami, takže na tom něco musí být. Přistupoval jsem k tomu tak, že tomu musím a chci věřit. Přirovnal jsem si to k víře v Boha,“ vysvětluje Kern.
Na roli se připravoval dva roky, studoval odborné knihy i texty o Arvédovi, pracoval i s fotkami. Ty mu ovšem v roli udělaly ještě větší chaos. „Pokaždé na nich vypadá jako úplně jiný člověk,“ konstatuje.
Nejzajímavějším momentem příprav pak pro něj bylo zjištění, že Arvéd Smíchovský nalezl dokumenty usvědčující prezidenta Edvarda Beneše z protistátní činnosti. „Arvéd tyto dokumenty odevzdal nastupující moci a tím si zachránil život. Dokumenty pak ale zmizely a nikdo nevěděl kam.“
Při samotném natáčení šel do maximální možné míry s kůží na trh. „Kromě lásky k četbě nemám s Arvédem nic společného. Abych byl autentický, musel jsem odhalit své nitro, co to šlo. Ve filmu jsou momenty, kdy si říkám, že toto jsem opravdu já,“ konstatuje.
Čeští lvi zapěli ódu na Myslivečka. Il Boemo je film roku, odnesl si celkem šest cen
Číst článek
S rolí se vždy rozloučím
Michal Kern pochází z jihomoravské rodiny dělnice a pracovníka na dráze a k divadlu se dostal na gymnáziu v Břeclavi, kde jej vybrali do Divadla poezie Regina. Tehdy prý hned věděl, že je to obor, kterému se chce po celý život věnovat.
„Vlastně je to tak, že si divadlo vybralo mě, ne já divadlo. Je to sice duševní prostituce, mě ale baví, že se z toho pokaždé můžu vyléčit. Poděkuju za práci, zamedituju si, řeknu si, že roli opouštím, a rozloučím se s ní,“ popisuje.
S rolí Arvéda se rozloučil v Miláně u da Vinciho obrazu Poslední večeře, naživo ho totiž viděl i samotný Arvéd. „Tam se tedy to loučení úplně nepodařilo, protože cestou domů jsem se dozvěděl, že za roli jsem nominovaný na Českého lva.“
Vyvolávání démona je ve filmu věrohodné, ale netrvá hodiny, jak by mělo, uklidňuje režisér snímku Arvéd
Číst článek
Ve Vizitce mluvil i o tom, jak si (ne)našel vztah k Ústí nad Labem neboli místu svého prvního angažmá, o pozměněném uvažování o hraní, ke kterému ho vede každá spolupráce s Danielou Špinar, Ivanou Uhlířovou nebo Filipem Nuckollsem, i o zkušenosti s fyzickým divadlem, jež později uplatnil v roli Blázna ve Vojckovi anebo v roli Puka ve Snu noci čarovné.
Právě Puk může za to, že Michal Kern má od roku 2017 k cenám za filmovou i divadelní práci ambivalentní vztah. Než se dozvěděl, že šlo o omyl, zhruba deset minut si totiž myslel, že za Puka získal Cenu divadelní kritiky.
