Nedomorodí obyvatelé Austrálie nevědí moc o aboriginské kultuře. I já jsem byl nevzdělaný, říká dokumentarista
Australský filmař Ben Strunin strávil osm let s Djaluem Gurruwiwim, mistrným hráčem na didgeridoo a klanovým starším, který porušil tradice, aby zachránil po tisíce let uchované posvátné písně a tradice. Dokument Západní vítr: Djaluův odkaz tak pojednává o výměně generací a střetu velmi staré kultury s moderním světem. Režisér u příležitosti festivalu australského filmu promluvil se serverem iROZHLAS.cz o tom, jak několikaletý projekt vznikal.
Zeptám se jako ignorantský Čech, protože jsem nikdy o Djaluovi Gurruwiwimu, ani jeho kultuře neslyšela: Jak jste se k Djaluovi dostal? Je v Austrálii slavný?
Ne tak slavný, jak by podle mě měl být. Také jsem ho neznal. Dozvěděl jsem se o něm velmi složitou cestou. Točil jsem film o aboriginských jeskynních malbách. A na té cestě, to bylo v roce 2009, jsem potkal anglického sběratele didgeridoo Bear Love, který vedl jedinou evropskou galerii didgeridoo. V té době pracoval s jinou komunitou, jiným rodinným klanem. Myslel jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Pak jsem se přestěhoval do Londýna, a on také. Řekl, že přiveze Djalua Gurruwiwiho do Evropy. Že je to velmi důležitá osobnost a že chce, abych zdokumentoval jeho cestu po Evropě.
S Djaluem jsem se tak nesetkal v Austrálii, ale v Londýně. Protože mě jeden Brit poprosil, abych o něm natočil film. Takže to, jak jsme se potkali, bylo velmi zvláštní. Jak jsem se o Djaluovi dozvídal více, zjistil jsem, že je neskutečně významnou osobností ve svém světě.
Populace takzvaných Balanderů, tedy nedomorodých obyvatel v Austrálii, toho obecně moc neví o aboriginské kultuře. A často jsou v tomto ohledu stejně nevzdělaní jako Evropané. I já jsem byl nevzdělaný, takže jsem se o Djaluovi dozvěděl až při natáčení filmu.
V traileru k filmu je tato věta: „Upozorňujeme aboriginské diváky, že následující snímek může obsahovat obrazy a hlasy zemřelých osob.“ Můžete mi vysvětlit proč? To je nějaký kulturní protokol?
To je standardní protokol pro film nebo médium, které zachycuje Aborigince. V tom filmu skutečně několik dnes už zemřelých osob vystupuje, takže se sluší varovat diváky, že je můžou některé záběry rozrušit – například když ve filmu uvidí svou mrtvou matku. Nová média nejsou něco, s čím by každý Aboriginec vyrostl. Pro mnohé je to nová věc.
Djalu je speciální postavou v tom, že si natočení dokumentu osobně vyžádal. Není standardním protokolem, aby klanoví starší sdíleli určité informace s člověkem zvenčí nebo navíc do filmu, který může zhlédnout celý svět. V tomto ohledu je velmi progresivní, a tak trochu i průkopník. Myslím, že ví, že je to způsob, jak udržet jeho kulturu silnou.
Ale ne všichni starší s jeho přístupem souhlasí. Měl jsem štěstí, že jsem poznal zrovna jeho.
Kolik času jste s Djaluem strávil?
Natáčení začalo v roce 2009 a poslední práce jsme na filmu udělali v roce 2017, takže to bylo s delšími přestávkami celkem osm let. Zůstával jsem s ním vždy třeba měsíc.
Bylo těžké dostat se dovnitř té komunity? Říkal jste, že vás Djalu pozval, ale stejně, asi to neznamenalo, že jste měl všude otevřené dveře.
Rozhodně. Byli tam někteří rezervovanější klanoví starší, kteří se mnou promluvili až po letech návštěv a budování důvěry. Myslím, že Djalu byl od samého začátku velmi srdečný a štědrý. Hned mě přijal do své rodiny. Jiní mě neznali a měli celkem rozumné důvody, proč mi nevěřit.
Vztah Balanderů a Aboriginců není vždy úplně jednoduchý. Tohle je kultura, která 60 tisíc let ochraňovala tajná vědění, a to dokonce tím způsobem, že existují záležitosti výhradně ženské a mužské, které ne vždy přesahují. Ti lidé dokonce udržují tajemství mezi sebou navzájem. Klanoví starší sdělují mladším informace postupem času. Jde o vrstvy a vrstvy učení. A já jsem někdo, kdo do toho prostředí vstoupil a začal se vyptávat na otázky, na které nikdo nebyl zvyklý být dotazován. A někdy mi bylo řečeno ne, což bylo v pořádku. Nikdy nevíte, dokud se nezeptáte.
Jak může filmař u takového tématu zaručit, aby byl podán s respektem a detailem, ale zároveň ne povýšenecky a povrchně?
Je to velmi delikátní záležitost. Pracoval jsem velmi blízce s Djaluem, jeho sestrou, syny a dcerami. Byla to neustálá výměna názorů, otázek, co by chtěli oni v dokumentu vidět, jak by chtěli, aby byl příběh vyprávěn, a pak sledování pracovních verzí, abychom si ujasnili, co bylo správně a co špatně. Měl jsou spoustu domorodých a kulturních poradců. Byl to skutečně velmi rozsáhlý proces, který obsahoval mnoho dohadování a ověřování. Všechny překlady byly kontrolovány natřikrát různými institucemi. Dostalo se mi hodně pomoci, abych neudělal chybu, protože každý chtěl, aby byly informace v dokumentu správné. Byla to skupinová práce, nejen má soukromá činnost, kdy jsem si mohl zajít kamkoli a dělat cokoli se mi zachtělo.
Proč jste se uchýlil zrovna k tomuto formátu dokumentu? V určitých částech, zejména díky voiceoveru, snímek působí skoro až jako zpravodajská reportáž. A pak do toho vstupují animované sekvence.
Miluju animace a umění, pocházím z umělecké rodiny. A velmi brzy mi došlo, že některé části příběhu mohou být vyjádřeny právě pomocí animace. Řada myšlenek mohla pro Balandery vyznít příliš abstraktně, takže mi to přišlo jako silný způsob, jak je vykreslit. Navíc trvalo, než z natáčení vyplynul samotný příběh. Prošel mnohými změnami a zabralo dost času, než jsme v něm našli rovnováhu. Jak příběh říct. Kdo by ho měl říct. Bylo ovšem jasné, že Djalu a jeho rodina budou průvodci tím vyprávěním a že svůj hlas filmu propůjčí domorodý člověk, aby to stále bylo podáno z jejich perspektivy. A já budu jen tím, kdo ten příběh zaznamenává a občas ho zdobí animací.
Festival australských a novozélandských filmů probíhá až do 7. listopadu v pražském kině Ponrepo.
A kdy vlastně do Djaluova příběhu vstoupil australský zpěvák Wally De Backer, známý jako Gotye?
Myslím – ha, to už je tak dávno – že to bylo v roce 2014. Takže už to trvá pár let. S Wallym máme několik společných přátel. Slyšel jsem pár jeho rozhovorů a říkal si, že je to velmi vzdělaný, výřečný člověk s dobrou perspektivou na dění v Austrálii.
Chtěl jsem s ním natočit do filmu rozhovor o stavu australského hudební průmyslu a o tom, proč v místních rádiích neuslyšíme na mainstreamových stanicích moc domorodé hudby. Když jsem mu řekl o Djaluovi, chtěl se s ním setkat a dozvědět se více o aboriginské kultuře, o výrobě tradičních hudebních nástrojů. Takže k tomu došlo celkem přirozeně, prostřednictvím několika rozhovorů a nadšení ze strany Wallyho i mě samotného.
