Zemřela dokumentaristka Vihanová, bylo jí 87 let. Učila se vedle Vávry či Vláčila
Ve věku 87 let zemřela v neděli po krátké nemoci režisérka a scenáristka Drahomíra Vihanová, autorka trezorového filmu Zabitá neděle. Sdělila to Hana Šťastná z děkanátu pražské FAMU, kterou filmová dokumentaristka vystudovala a kde také učila. Poslední rozloučení se zesnulou se koná 15. prosince ve 12.00 v Malé obřadní síni strašnického krematoria.
Drahomíra Vihanová patří ve filmu ke generaci "zlatých šedesátých", k filmu ale zběhla od hudby. Vystudovala FAMU a pracovala po boku Jana Špáty a Františka Vláčila, působila také jako pomocná režisérka Otakara Vávry. Pozornost vzbudila už svým celovečerním debutem Zabitá neděle z roku 1968, který však byl pro svou údajnou beznadějnost zakázán a na 30 let skončil v trezoru.
Vihanová pochází z Moravského Krumlova, před odchodem do Prahy vystudovala v Brně hudební vědu, estetiku a hru na klavír na konzervatoři. Za normalizace se pustila do dokumentaristiky. V druhé polovině 50. let spolupracovala jako scenáristka a asistentka režie v hudebním vysílání Československé televize. Na FAMU studovala v letech 1960 až 1965, v roce 1965 absolvovala obory režie hraného filmu a střih.
Hrajeme protiklady, bouřlivačka by mi někdy seděla víc než upjatá slušňačka, říká francouzská herečka
Číst článek
Film do trezoru
Po absolutoriu točila zakázkové snímky pro Krátký film a pracovala jako asistentka režie na filmech Otakara Vávry Romance pro křídlovku (1966) a Třináctá komnata (1968). V době normalizace se věnovala dokumentární tvorbě. Natočila mimo jiné Hledání o Františku Vláčilovi či Proměny přítelkyně Evy o Evě Olmerové, po sametové revoluci pak ceněný snímek Denně předstupuji před tvou tvář.
Samostatným filmem Zabitá neděle debutovala v roce 1969, ale prvotina byla uložena do trezoru a distribuční premiéru měla až v roce 1990. K režii hraného filmu se směla vrátit až po sametové revoluci, například podobenstvím Pevnost (1994) s Miroslavem Donutilem. Spíše rozporuplně byl přijat její další snímek Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba z roku 2000, který řešil problematiku viny a trestu a soužití "bílé" většiny s romským etnikem.
Český lev
Na konci 70. let a poté opět v 90. letech 20. století spolupracovala s Československou televizí v Ostravě, kde pokračovala v televizní práci nejprve dokumentem Konjunkturální portrét aneb Tři životy Vlasty Chramostové (1992), později účastí na cyklech Jak se žije, Zpověď, Ego a Diagnóza (1998 až 2000).
Od roku 1982 působila na FAMU jako externí pedagog pro zahraniční studenty. Od roku 1990 byla členkou katedry střihové skladby FAMU, později také profesorkou. V roce 2015 získala za mimořádný přínos české kinematografii Českého lva a v roce 2016 Cenu za přínos světové kinematografii na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.
