Autobusové nádraží v Tel Avivu je danajský dar, říká režisér vítězného snímku Famufestu Tomáš Elšík

Autobusové nádraží v Tel Avivu není jenom místo příjezdů a odjezdů. V obří sedmipatrové budově je dokonce i malé muzeum jidiš nebo památkově chráněná jeskyně plná netopýrů. Díky režisérovi Tomáši Elšíkovi a jeho filmu Central Bus Station tam nyní mohou nahlédnout i čeští diváci. „Nevšední divácký zážitek byl první dojem, který jsem z té budovy měl,“ říká v rozhovoru pro Radiožurnál Tomáš Elšík.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režisér Tomáš Elšík | Foto: Central Bus Station | Zdroj: Facebook

Dokument, který před pár dny dostal na studentském filmovém festivalu Famufest cenu za nejlepší snímek, odhaluje nejen všechna zákoutí budovy, ale skrz její obyvatele popisuje i politické problémy Izraele. „Postupně jsme se s místními sžili a tím, že jsme s nimi řešili jejich problémy, jsme si získali jejich důvěru,“ popisuje režisér. 

Tomáš Elšík

  • absolvoval Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku a pak střih na FAMU
  • Central Bus Station je jeho absolventský snímek, před Famufestem uspěl se promítal na festivalu v Sheffieldu. V Jihlavě dostal čestné uznání a kinodistribuce snímku se nyní jedná
  • Elšík se jako střihač podílel na řadě projektů včetně filmu Gottland

 

Porota Famufestu o vašem filmu Central Bus Station prohlásila, že nabízí intenzivní a nevšední divácký zážitek. Nevšední je už i budova obřího telavivského terminálu, ve které jste natáčel. Jak jste tohle místo objevili?
Objevil jsem ho na cestě z Tel Avivu do Jeruzaléma. Nevšední divácký zážitek byl první dojem, který jsem z té budovy měl - na člověka ta budova působí opravdu velmi intenzivně. Hned na začátku jsme se rozhodli, že se pokusíme tento nevšední pocit přenést i divákům do kina. Proto ve filmu střídáme tolik formátů, hodně pracujeme s vizualitou filmu a je to také zvukově hodně plný snímek.

Postupně v něm odhalujete nejen ta patra, která slouží autobusové dopravě, ale i různá tajemná zákoutí, která lidé obývají nebo odtud pravidelně cestují. Jak dlouho jste se vraceli a jak dlouho vám trvalo, než jste si získali důvěru místních?V Tel Avivu jsme natáčeli čtyři roky, vždycky měsíc až měsíc a půl v kuse. Trávili jsme tam v podstatě veškerý čas, v průměru mezi osmnácti a dvaceti hodinami denně. Postupně jsme se s místními sžili a tím, že jsme s nimi řešili jejich problémy, jsme si získali jejich důvěru a dostali se hlouběji do tohoto utajeného světa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s režisérem úspěšného dokumentu Central Bus Station

Vás i turisty terminálem provází muž jménem Yonatan, který na pozadí tajemné budovy poodkrývá i svůj vlastní osud. Mluví mimo jiné i o tom, že nemá rád násilí, s nímž je jeho země den co den konfrontovaná. Co vás jako režiséra na jeho příběhu nejvíc zaujalo?
Yonatan terminál používá jako své útočiště. Myslím, že neřeší násilí, ale spíš manipulaci a křehkost tohoto problému. Strach je v Izraeli všudypřítomný a lidi jsou tím pádem vůči manipulaci více povolní. Místo, kde Yonatan tento strach necítí a kde naopak cítí velkou rezistenci vůči manipulaci, je právě autobusové nádraží.

Yonatan vás zavádí na své nejoblíbenější místo terminálu, což je malé muzeum jidiš. Točili jste ale i ve filipínské části nebo kdesi v podzemí. Dostali jste se všude, kam jste potřebovali, nebo jste byli z některých míst vykázáni?
Pro natáčení jsme získali povolení od ředitele autobusového nádraží. Jelikož je soukromé, stačilo nám toto ústní svolení. Nemohli jsme točit u vchodů a vjezdů do nádraží, jinak jsme se ale dostali všude, kam jsme chtěli. Za ty čtyři roky jsme nasbírali klíče od všech možných zákoutí, takže přístup jsme měli neomezený. Moje i Yonatanovo nejoblíbenější místo je kromě muzea jeskyně obývaná netopýry. Je to dokonce chráněná krajinná oblast.

Danajský dar

Ve snímku několikrát zazní, že budova je postavená tak, aby si lidé nebyli jistí, kde se právě nacházejí. Měli jste i vy problém s orientací?
Neměli. Jezdili jsme natáčet čtyři roky a trávili tam veškerý čas, takže jsme se všechno naučili rozpoznávat na první dobrou. Běžně jsme používali únikové východy i zkratky skrz obchody.

Terminál se stavěl od šedesátých do devadesátých let a i kvůli velikosti stavby se na architektovu hlavu sneslo hodně kritiky. Mluví se o budově v Izraeli i dnes?
Stavba byla po dokončení něco jako danajský dar. Dokonce se jí přezdívá bílý slon, což vychází z legendy o zvířeti, které zkonzumovalo veškeré zásoby státu a tak ho zničilo. I autobusové nádraží finančně ruinuje veškeré investory, autobusové společnosti, které tam provozují dopravu, i Tel Aviv samotný.

Je možné budovu nějak přestavět nebo ji zdemolovat?
Možné to asi je, ale otázka je, jestli je i vůle. Budova má tři tisíce majitelů, čili právnicky je to asi neprostupné. Jde ale i o společenský rozměr, protože v okolí budovy se nachází 55 tisíc imigrantů, kteří se koncentrují záměrně přímo tam. Terminál je tedy něco jako nástroj sociální politiky, takže myslím, že s budovou se nic dít nebude.

Hana Slívová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme