Jak se žije ve válečné zóně? 'Na zvuky střelby si zvyknete velmi rychle,' říká režisér dokumentu z Ukrajiny

Ukrajinští vojáci a proruští separatisté proti sobě na východě Ukrajiny bojují s malými přestávkami už čtyři roky. V konfliktu zemřelo více než 10 tisíc lidí a statisíce dalších jich před válkou uprchly. Mnozí ale odmítli opustit své domovy. Patří mezi ně Oleh, který žije se svou babičkou. Jejich život narušovaný kulomety a dělostřelectvem sleduje po dobu jednoho roku dánský dokument Vzdálený štěkot psů, který uvedl festival Jeden svět.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Někdy jim nevěnují pozornost, jako by to byli psi štěkající z vedlejší vsi. Vědí, že to je příliš daleko. Ale jindy se kvůli ostřelování utíkají schovat do sklepa, protože tihle psi koušou a dokážou i zabíjet.

Olehovi je deset let, rád se koupe v řece, hraje si venku s kamarády, pomáhá babičce, štípe dříví a chodí do školy, ale čas od času musí všeho nechat, protože se ozve střelba nebo objeví nevybuchlou munici či minu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhovor s režisérem filmu Vzdálený štěkot psů

V dokumentu tento křehký svět dětských her citlivě zachytil dánský režisér Simon Lereng Wilmont.

„Do vesnice i během mého pobytu několikrát dopadly střely. Jednoho ze sousedů ve vedlejším domě už dříve zabila bomba. Střepina mu rozpůlila hlavu. Lidé jsou tam stále v nebezpečí. Problém je, že na frontě se neostřelují ze zákopů, jelikož pak by je nepřítel dokázal rychle zaměřit. Minomety proto přesouvají z místa na místo. A vesnice Hnutova se také někdy ocitla mezi nimi a dopadlo tam mnoho špatně zaměřených střel, vypráví režisér filmu.

Ve filmu je jedna scéna, kdy se Oleh s bratrancem dohaduje, jestli slyší zvuk střelby, nebo jestli jde o hrom přicházející bouřky. Člověk má v tu chvíli pocit, že ve světě těchto malých dětí se dlouhý válečný konflikt stává něčím na způsob přírodní síly…
Ano, máte pravdu. Je to něco, co nemůžou ovlivnit, a přichází to stejně jako třeba déšť, před kterým se také utíkají schovat. Ale je zvláštní, jak si na to zvyknete.

Zemanovi jsem vděčný, říká propuštěný ukrajinský historik. Výrok o Krymu považuje za urážlivý

Číst článek

V prvních dnech jsem uslyšel opravdu hlasitou kulometnou palbu a chtěl jsem si lehnout na zem, zatímco místní byli v klidu. Před mým odjezdem pro mě připravili krásnou hostinu s grilováním, kterou jsme si všichni moc užívali. V jednu chvíli jsem se začal divit, kde je náš řidič, který měl přijet. 

A když jsme mu zavolali, tak nám řekl, že má zpoždění kvůli ostřelování. A mně v tu chvíli došlo, že po celou dobu, co jsme grilovali, se kolem rozléhala střelba a já jsem si toho vůbec nevšiml. Na zvuky války si totiž velmi rychle zvyknete.

Lidé v Praze nebo Kodani, kteří uvidí, jak vypadá život na dohled od fronty na východní Ukrajině, si asi budou klást otázku, proč zkrátka Alexandra se svým vnukem neodejdou pryč? Pochopil jste, proč tam zůstávají?
Na začátku jsem tomu nerozuměl. Ale byl jsem se podívat do uprchlických táborů pro lidi, kteří uprchli z frontových oblastí. Jsou to velmi depresivní místa a na lidech, kteří tam žijí, se to podepsalo. Alexandra žije v domě, který patří její rodině mnoho generací.

Jeden svět pro všechny. Dvacátý ročník festivalu odstraňuje bariéry pro diváky s postižením

Číst článek

A pokud by ho opustili, už by se tam asi nevrátili a nic by neměli. A já jsem tomu nakonec porozuměl, protože i navzdory válce tam vedou poměrně hezký život. Ale také vím, že má potíže se srdcem, které souvisejí s válkou a tím, že se stresuje a ustavičně si klade otázku, jestli přeci jen neodejít, anebo to vydržet.

Strach je studený pařát

Povězte mi ještě, jak jste pro svůj dokument vybral zrovna Oleha a jeho babičku?
Hledal jsem dítě, které žije nedaleko fronty. Chodil jsem po školách a pokládal dětem vždy tři stejné otázky. Jedna z nich byla, jestli by mohli popsat, co pociťují, když se bojí. Žádné mi nedokázalo odpovědět, až na něj. Oleh se zamyslel, pak se mi podíval do očí a řekl:

Představte si studený pařát, který vám vnikne do hrudi a sevře srdce, které se stává čím dál menším, až je z něj jen takové zmražené srdíčko. Tak se cítím, když mám strach. Oleh je ale ve filmu skvělý charakter i proto, že když něco dělá nebo přemýšlí, tak se do toho vždy opravdu ponoří a vůbec mi nevěnuje pozornost.

Aktualizujte systém. Festival Jeden svět prozkoumá dezinformace a ultranacionalismus

Číst článek

Ve filmu jsou některé chvíle, kdy se děti ocitají v nebezpečí. Zraní se, když si hrají se zbraní a podobně. Řešil jste, kdy zůstat v roli nezúčastněného dokumentaristy a kdy zasáhnout?
Ano, ani vám nedokážu říct, kolikrát jsem řekl: „Tohle nemůžeme udělat, protože to je nebezpečné. Vrátíme se raději zpátky domů. Nechoďte tam, můžou tam být miny.“

Ale v jeden moment mi došlo, že pokaždé, když to udělám, tak vytvářím svůj svět, namísto toho, abych ukazoval ten jejich.

Proto jsem se pak snažil, aby dělali vždy to, co chtějí, i za cenu toho, že jsem se občas zapotil a zrychlil se mi tep. Ale vzhledem k několika incidentům jsme u sebe raději nosili lékárničku a dávali jsme pozor, jak daleko jsme od domova.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme