S vězeňkyněmi jsem v kontaktu, některé jsou v Charkově, říká o hrdinkách svého filmu režisér Kerekes

Zabíjely ze žárlivosti, mnohem větším trestem než vězení je ale pro matky vidět, jak jejich děti vyrůstají za sklem. I tak se dá ve zkratce popsat život v ženské věznici v ukrajinské Oděse. Právě tam natočil svůj snímek 107 matek (Cenzorka) slovenský režisér Peter Kerekes. Scénář k příběhu už ocenila také porota na prestižním filmovém festivalu v Benátkách.

Praha / Košice / Oděsa Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režisér Peter Kerekes

Režisér Peter Kerekes | Foto: Jiří Šeda | Zdroj: Český rozhlas, Artcam

Váš snímek 107 matek se odehrává na Ukrajině v ženské věznici. Vycházeli jste ze skutečných příběhů. Jak dlouho jste hledali tyto příběhy?
My jsme začali dělat rešerše kolem roku 2015. Prošli jsme si řadu věznic na Ukrajině, až jsme našli věznici číslo 74, kde jsou matky s dětmi. To pro nás to bylo velmi zajímavé, protože tam můžou být matky s dětmi do doby, než mají tři roky. Potom jdou pryč, když mají matky nějaký vyšší trest. Děti jsou pak předány buď k rodině, anebo, jak je tomu většinou, jejich potomci končí v dětském domově, takže  jsou ty vztahy přetrhané.

Snímek je observací, zároveň je to sociální drama. V jedné scéně tam ale ženy promlouvají velmi upřímně o tom, co cítí, nebo jak se za mříže vůbec dostaly. Vycházeli jste při střihu tedy přímo z natočených rozhovorů?
Jedna z hlavních postav toho filmu je cenzorka nebo operační důstojník Irina. Součástí její práce je to, že musí vést rozhovory s vězeňkyněmi. Tenhle motiv se mi hodně líbil. Umožnilo mi to dostat do filmu úplně přirozeně ten dokumentaristický pohled.

Slovenskou národní cenu za nejlepší film získala Cenzorka. Bodovali i Krobot s Kaiserem

Číst článek

Rozhovory jsme natočili hned na začátku. Byly to velmi dlouhé, dvojhodinové dialogy. Z toho jsme vybrali ty úplně nejlepší a nejsilnější části a dali jsme do filmu. Takže to vypadá jako součást té Irininy práce.

Do jaké míry jste scény stylizovali tak, aby to působilo dobře na kameře?
Film jsme vyráběli postupem hraného filmu. To znamená, že jsme si vybrali z těch reálných situací, které jsme viděli, a z reálných vězeňkyň,  reálných prostor, to co se nám líbilo. Z toho jsme pak udělali takovou scenáristickou mozaiku a tu potom rekonstruovali.

Původně jste ale chtěli natáčet v mužské věznici. Proč došlo k této změně?
My jsme tam zjistili, že příběh té ženské věznice, kde jsou matky s dětmi, se najedou oprostil od toho vězeňského klišé. Nečekaně to najednou byl film o vztahu mezi matkami a dětmi. Je silnější, a to i kvůli tomu, že mnoho těch žen bylo odsouzeno kvůli vraždě ze žárlivosti, a tak se to stává filmem o lásce vůbec.

A zároveň je tam asi více patrné i to napětí mezi tím, že život vzaly, ale zároveň daly...
Přesně tak. Zajímal nás ten moment, že ty ženy milují někoho tak strašně, že kvůli tomu dokážou i toho člověka, nebo jeho partnera, zavraždit. Většina těch dokumentárních rozhovorů, které jsme točili, se týkaly právě tohoto tématu.

Jak se tomu vašemu filmu teďka aktuálně vztahujete? Jste v kontaktu s Oděskou věznicí, jak to aktuálně vypadá?
Samozřejmě jsem v permanentním kontaktu s celým naším ukrajinským štábem. Část lidí se nám dokonce podařilo ubytovat na Slovensku. Mezi nimi také některé z našich hereček ve vedlejší roli. Rodina našeho produkčního bydlí dokonce u nás. Samotná věznice číslo 74. byla zrušená ještě v roce 2020.

Vězeňkyně byly transportovány do různých částí Ukrajiny, většinou do Charkova. S některými z nich jsem ve sporadickém kontaktu, ale musím říct, že je to s nimi hrozné. V těchto obléhaných a bombardovaných městech to zásobování vázne a to jak pro civilisty, tak vlastně absolutně neexistuje pro lidi, kteří jsou ve výkonu trestu.

A plánujete se tedy na Ukrajinu ještě vrátit?
Já si myslím, že teď můžou natočit nejzajímavější film Ukrajinci, kteří jsou právě tam. Myslím si, že filmy z našeho evropského pohledu celou tu situaci někdy tak strašně intelektualizují, ale že to jsou tak hraniční situace, že, i přes určitou dávku patosu, by měla ta zpráva přijít od ukrajinských filmařů.

Já bych si možná momentálně na Ukrajině připadal nepatřičně, ale je to čistě můj osobní pocit. Ale určitě se tam chci vrátit. V srpnu je plánovaný filmový festival v Oděse, tak doufám, že to tam oslavíme.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme