Ve filmu upřednostňuji pláč před smíchem. To jsem víc já, říká francouzský režisér Arnaud Desplechin
Nenávist mezi sourozenci je hlavním tématem filmu Bratr a sestra, který natočil renomovaný francouzský režisér Arnaud Desplechin. Marion Cotillardová a Melvil Poupaud představují bratra a sestru, kteří se už dvacet let nestýkají a nenávidějí se. Smrt jednoho z jejich rodičů je ovšem přinutí, aby se znovu shledali. Následující rozhovor s režisérem o emocích a filmech vznikl v Paříži. Film je aktuálně k vidění ve vybraných českých kinech.
Jak ve vašich filmech přistupujete k emocím?
To je na začátek těžká otázka. Moc rád vyprávím o rodinách, protože je to ta nejmenší jednotka společnosti. Každý se s ní v životě setkáme. Politici mají rodiny, hrdinové mají rodiny, padouši mají rodiny.
Poslechněte si rozhovor s francouzským režisérem Arnaudem Desplechinem o jeho novém filmu Bratr a sestra
Jsem celoživotně ovlivněný Čechovem. Ten vypráví mikropříběhy, často se dokonce odehrávají na jednom místě. Ale zároveň vypráví o celém Rusku. Je to mikrokosmos několika postav a makrokosmos celého světa zároveň.
A zatřetí mi rodinné příběhy umožňují dávat dohromady různé herce, což je velké potěšení. Pro film tak vlastně různé rodiny sám vytvářím.
Jste prý hodně emotivní divák, v jednom rozhovoru jste dokonce řekl, že jste mnohokrát koukal na film Clinta Eastwooda Million Dollar Baby, ale nikdy jste ho nedokoukal, protože u toho pokaždé brečíte jako želva. To když připravujete vlastní film, tak jste taky takový uzlíček emocí?
Ano, musíte být extrémně rozcitlivělý. Musíte být zraněný tím, co tvoříte. Musíte se identifikovat s každou z postav. Musíte být křehký. Dokonce i na place je třeba být hodně emotivní. Tam sice řídím natáčení, mluvím s herci, kameramanem a dalšími lidmi, tak to nejde tolik, jako když film sám píšu, ale i tak.
Mám pocit, že si v každé scéně zahrávám s vlastním životem. Bez emocí to nejde. Mám rád scény, které jsou k smíchu i k pláči zároveň. Ale stejně dávám přednost pláči před smíchem. Takový je můj temperament.
Hrál jsem i červenou papriku v reklamě. A věřil, že jednou přijde Arvéd, usmívá se herec Kern
Číst článek
Máte vy osobně v životě někoho, s kým jste přetrhal vazby podobně jako bratr a sestra ve vašem filmu?
Ano, hodně. Už jsem tak starý, že jich prostě pár je. Měl jsem blízkého přítele a rozhádali jsme se. Asi jsem se k němu nezachoval správně. Pravidelně mu píšu. Ne každý rok, ale po každém filmu, který natočím. Napíšu mu, že jsem se choval jako vůl a že bych se s ním chtěl sejít. „Mluvme spolu, pojďme se sejít, čas letí, mě už je šedesát, už tu nebudeme dlouho.“ I po tomto filmu jsem se mu ozval. Ale už deset let mě nechce vidět. Napíšu mu zase po tom dalším. No, opravdu se to stává, tyto hádkami úplně přerušené vztahy.
Fakt vám ten přítel vůbec neodpověděl?
Ne, ani slovo. Ale v Talmudu je podobných příběhů spousta, všichni ti rozhádaní rabíni, co si nedokážou odpustit a podobně. Takže v tom nejsem sám.
Myslíte, že lidem pomáhá dívat se na filmy, na příběhy, emoce a potíže, které mají fiktivní postavy?
Rozhodně ano. Studoval jsem v mládí u amerického filozofa jménem Stanley Cavell, který se hodně zabýval filmem. Koukali jsme se na filmy a na vztahy mezi muži a ženami v nich.
Jak někdo odpoví na milostné vyznání a jiný na urážku, to mě samozřejmě zajímalo – jak se zachovat. Někdy jsem to kopíroval, někdy mi to pomáhalo chápat můj vlastní život. Doufám, že se lidé v postavách mých filmů dokážou poznat. A to díky hercům.
