Československý film byl plný členů StB s manažerem Pixou v čele, popisuje historik Stehlík
Film po svém vzniku velmi rychle nastoupil cestu masové zábavy. Kina lákala nejen zážitkem, levným vstupným, ale také světem nově vznikajících hvězd. Této přitažlivosti se tak chopila i propaganda. Ať to bylo v Sovětském svazu, nacistickém Německu a později i v komunistickém Československu. Tuzemská kinematografie zažívala své slavné období v prvorepublikové době, kdy filmování nepřerušila ani nacistická okupace.
Do kin se dostávaly takzvané Týdeníky, které byly propagandistickými sděleními doslova prošpikovány. Zásadní změny přinesl až konec války. „Film byl zestátněn a tvůrci si nejprve mysleli, že ho budou řídit,“ popisuje historik Michal Stehlík.
Únorový převrat 1948 znamenal nastavené úplně jiného směru, což tehdy definoval Zdeněk Nejedlý (mj. v letech 1945–1946 a pak 1948–1953 československý ministr školství).
„Naše zásadní marxisticko-leninská linie v oblasti umění záleží v tom, že působíme na umělecké tvůrce, aby se dali všichni strhnout do budování nového života. A stali se na cestě k socialismu nadšenými předhlasateli šťastné budoucnosti.“
„Klíčové bylo to slovo ,předhlasatel‘, protože realita byla mnohem složitější. Lidé žili stále v poválečné krizi a film měl sdělovat, jaký by ten svět měl být. Jsou to takové barvotiskové obrázky a tak i film měl vytvářet podobný obraz světa budoucnosti,“ komentuje Nejedlého slova historik.
Čihošťský zázrak
Do světa filmu vstupují nejen politická zadání, ale také příslušníci Státní bezpečnosti. Cíl byl jasný: Ovlivnit to, co si lidé mají myslet, ale čeho se mají bát. A také proč. Točila se tak díla, jako například dokument o takzvaném čihošťském zázraku.
„Stlučeného faráře Toufara tam přivezli, nebyl schopen ani vystoupit na kazatelnu a tak ho nahradil jiný člověk. A tento ,film‘ měl největší počet kopií a opravdu šel do všech kin,“ vysvětluje Stehlík.
Sedmikrásky opět vykvetou. Zrestaurovaný film Věry Chytilové uvede festival v Cannes
Číst článek
Film navíc točili členové Státní bezpečnosti. Podobných filmů pak přišla celá řada. „Režim potřeboval své hrdiny, kteří brání zemi. Ve skutečnosti jsou to ale zločiny, které páchají proti základním lidským právům,“ říká Stehlík.
Filmem, který zobrazoval „estébácké praktiky“ – a tím skončil na dlouhá léta v trezoru –, bylo Ucho režiséra Karla Kachyni. „Zásadní postavou byl spisovatel Jan Procházka, který dokázal přiblížit všudypřítomný strach. Ucho je geniální obrázek strachu, který se týkal i těch nejvyšších představitelů komunistického režimu.“
Dodejme, že už v dřívějším Kachyňově filmu Král Šumavy se objevili příslušníci československých bezpečnostních sil. Pohraničníci byli vylíčeni jako hrdinové bojující „za blaho a klid občanů Československa“ s nasazením vlastních životů.
Ve skutečnosti to ale bylo jinak – železná opona byla často smrtící pro ty, kdo za ní v komunistickém Československu zůstali.
Třicet případů majora Zemana
Velkou údajnou oslavou bezpečnostních sil v komunistickém Československu se měl stát profesionálně zpracovaný seriál Třicet případů majora Zemana.
„Fenomén seriálu má hned několik rovin, a to pohled na dějiny, roli Sboru národní bezpečnosti a mezinárodního dění. Sama bezpečnost měla pošramocenou pověst, což je zřejmé i z dílů popisující konec 60. let. Do těchto dílů vstupoval sám tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina,“ konstatuje Michal Stehlík.
Absurditou tak zůstává, že toto zlovolně znásilněné pojetí soudobé historie je stále přítomno ve veřejném prostoru.
Ovšem nejen politická a ideologická zadání, nejen estébáci jako objekty zpracování v hrdinských rolích, nejen estébáci jako tvůrci, ale člen StB byl i manažer socialistického filmového průmyslu, což byl příběh Kamila Pixy.
„Pixa spoluřídil československý film a měl za sebou ty nejhorší metody Státní bezpečnosti a zločiny vyšetřované i na mezinárodní půdě,“ doplňuje historik.
Na otázku pořadu, jestli se členové Státní bezpečnosti zobrazovali ve filmu jako hrdinové, Michal Stehlík odpovídá: „Logicky ano, ukazovali se jako ti, kteří stojí v první linii – ať už šlo o příslušníky Pohraniční stráže či Státní bezpečnosti. A ukazovali se jako ti stateční.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
