Realita s příznakem dramatičnosti. Churchill se s Londýňany v metru neradil, rád ale 'mizel'

Vlevo: Winston Churchill; Vpravo: Gary Oldman jako Winston Churchill ve filmu Nejtemnější hodina | Foto: cinemart, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

I když některé události značně dramatizuje, prozrazuje nové historické drama Nejtemnější hodina řadu zajímavých věcí o postavě britského premiéra Winstona Churchilla. Kromě jeho neuróz a vrtochů také například i to, jak velkou roli sehrály v historii jemu nejbližší ženy. Co všechno se zakládá na pravdě a kde naopak scenárista Anthony McCarten povolil uzdu své fantazii?

Film vs. realita Londýn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Varování: článek může prozrazovat některé části děje nového filmu Joa Wrighta Nejtemnější hodina.

Když se stal premiérem, bylo mu 65 let. Zvolili ho 10. května 1940. V ten samý den Hitler napadl Francii, Nizozemsko a Belgii. Jediný Churchillův protikandidát, lord Halifax, post odmítl.

V cizích rukou by to bylo fiasko. Pod Wrightovou taktovkou lehkovážná poloha Nejtemnější hodiny funguje

Číst článek

Jeho první dny ve funkci byly válečnou tragédií, během níž Francie kapitulovala a britská armáda byla evakuována z Dunkerku (více o tom zde). Spojené království čekal přímý útok. Churchill pravidelně promlouval k lidu tak, aby povzbudil jejich morálku. Známý je jeho výrok o tom, že nemůže britskému lidu slíbit nic jiného, než „krev, dřinu, slzy a pot“. Důvěru ale neměl ani ve vlastní straně.

Ve filmu si ji ale získá na svou stranu emocionálním projevem, který ve skutečnosti zazněl až několik dní po událostech zobrazených v Nejtemnější hodině: „Vytrváme až do konce. Budeme bojovat ve Francii. Budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme s velkým sebevědomím bojovat ve vzduchu. Budeme bránit naše ostrovy, a to za jakoukoli cenu. Budeme bojovat na plážích, na polích, v ulicích měst i v kopcích, ale nikdy se nevzdáme!“

Ve svých vzpomínkách později Churchill označil své zvolení za chvíli, kdy kráčel ruku v ruce s osudem a kdy si uvědomil, že celý jeho dosavadní život byl přípravou na tuto velkou zkoušku. Byl si jistý, že v ní uspěje.

Sir Winston Leonard Spencer-Churchill se narodil 30. listopadu 1874 na zámku Blenheim ve Woodstocku do aristokratické rodiny. Než se stal politikem, pracoval například jako válečný zpravodaj. V roce 1911 byl zvolen ministrem námořnictví. Z pozice odstoupil o čtyři roky později kvůli fatálnímu zvratu v bitvě o Gallipoli. Post britského premiéra zastával mezi lety 1940 a 1945 a poté znovu mezi 1951 a 1955. Ve svém prvním volebním období odvedl Británii k vítězství ve druhé světové válce. Až do roku 1955 byl lídrem konzervativní strany. Parlamentní lavice opustil ve svých 89 letech

Jako první varoval před nebezpečím komunismu a Sovětského svazu. Ve slavném projevu v americkém Fultonu také poprvé použil výraz železná opona. V roce 1953 získal Nobelovu cenu za literaturu za svou celoživotní práci. Zemřel 24. ledna 1965 ve věku 90 let. Jeho národ se s ním o šest dnů později rozloučil státním pohřbem. O 37 let později byl v anketě BBC vyhlášen největším Britem všech dob.

O tom, jak věrně je Churchill ve Wrightově snímku zobrazen, promluvil pro britský server Express jeho vnuk sir Nicholas. „Je zřejmé, že využili umělecké licence, protože je to film. Ale je pravda, že byl Dunkerk a že došlo k té neuvěřitelné hádce ve válečném kabinetu mezi lordem Halifaxem, (bývalým premiérem Nevillem) Chamberlainem a mým dědečkem o tom, zda se mají pokusit vyjednávat s Mussolinim, a tedy i s Hitlerem,“ popisuje sir Nicholas.

„Je tam řada výmyslů, jako ta cesta metrem nebo to, jak se vytratil a tak dále. Všechno to má ale svou pointu,“ dodává.

Winnie a Clemie

Gary Oldman a Kirstin Scott Thomasová jako manželé Winston a Clementine Churchillovi ve filmu Nejtemnější hodina | Zdroj: Cinemart

Pokud má Churchill v Nejtemnější hodině od začátku nějakého podporovatele, je to jeho žena Clementine (Kristin Scott Thomasová), která mu často radí i v těch nejdůležitějších politických otázkách.

„Můj drahý Winstone – musím přiznat, že jsem si všimla zhoršení ve tvém chování. Už nejsi tak laskavý, jako jsi býval. Je na tobě, abys rozdával rozkazy (…). A s touto neuvěřitelnou mocí musíš zkombinovat kultivovanost, laskavost a, pokud je to možné, až olympijský klid. Mimoto nejlepších výsledků nedosáhneš hrubostí a vznětlivostí. Ty zplodí buď odpor nebo otrockou mentalitu. (Vzpoura v průběhu války je zcela vyloučena!) Prosím odpusť své milující, oddané a bdělé. “

z dopisu Clementine Churchillové z 27. června 1940

Jejich důvěrný vztah přitom filmová adaptace tolik nezidealizovala. Historici se shodují na tom, že Clementine byla Churchillovou emoční studnicí a důvěrníkem. Věděla, že jeho práce bude mít vždy přednost, a tak ho podporovala. Nebála se ale vyjádřit svůj názor nebo ho upozornit na jeho hloupé jednání (také viz ukázka z osobní korespondence), říká autorka jejího životopisu Sonia Purnellová. Ráda začínala slovy: „Kdybych to dělala já…“

Clementine a Winston se vzali v roce 1908 a byli manželé 57 let. Dovolené většinou trávili odděleně. Winston byl impulzivní, sobecký a náročný a Clementine údajně v letech mezi světovými válkami zvažovala rozvod.

Churchillův náčelník štábu generál Hastings Ismay se prý nechal slyšet, že bez Clementine by historie Winstona Churchilla a celého světa byla velmi odlišná.

Churchill ležící, diktující

Lily Jamesová ve snímku Nejtemnější hodina | Zdroj: Cinemart

Churchill snídal v posteli. Často v ní dokonce setrvával až do jedné hodiny po poledni s tím, že diktoval korespondenci své osobní sekretářce, která měla vedle postele stůl se psacím strojem. Není proto nijak zvláštní, že první člověk, jehož očima dostáváme ve filmu příležitost nahlédnout do osobního života Winstona Churchilla, je právě mladičká sekretářka.

Spokojil se jen s tím nejlepším

Churchill měl rád kubánské doutníky, francouzské šampaňské, skotskou whisky a dobré jídlo. Jak říkal, spokojil se jen s tím nejlepším. Proslavil se ale také svou láskou k vojenským uniformám, motýlkům a vítězným gestům (známé gesto V jako vítězství si ale ve filmu nejdříve poplete a novinářům v podstatě ukáže, že mají odprejsknout).

K lásce k doutníkům mimochodem přišel při své návštěvě Kuby v roce 1885. Většinou je ovšem žvýkal a kouř vyfukoval, místo aby jej inhaloval. Často je také nechával nedokouřené. Na Kubě si také navykl dělat siesty.

Elizabeth Laytonová, kterou v Nejtemnější hodině ztvárnila Lily Jamesová, dostává za chůze instrukce, aby se na práci s 65letým politikem připravila. Hodně mumlá. Nesnáší jednoduché řádkování a nové tváře. Jednoduše se rozruší. Laytonová samozřejmě nadělá spoustu chyb a z Churchillovy ložnice uteče s brekem. O pár dní později se ale vrátí.

Že k podobné scéně opravdu došlo, popsala Laytonová (později Nelová) ve svých memoárech, kde Churchilla mimo jiné nazvala náladovým a někdy prostě zlým. Práce s ním byla údajně vyčerpávající – často byla vzhůru až do 4.30 ráno. Churchill měl ve zvyku jí diktovat z postele, v autech i na palubě letadel nebo při procházkách parkem.

„Všichni z jeho osobního personálu jsme mu byli zcela oddáni, i když měl tendenci být netrpělivý a náročný. (…) Jeho nejhorší stránka byla jen na povrchu. Pod tím se skrýval byl velmi láskyplný člověk," tvrdí v knize Nelová.

Ve svém deníku a dopisech matce popisovala také například to, že si zapaloval doutníky o plameny svíček a rozvrhoval si své proslovy do veršů. Když se dařilo, byl popudlivý, a naopak když okolnosti vypadaly bledě, nastavil náhle milou tvář.

Ve skutečnosti však začala pro Churchilla pracovat až o rok později, v roce 1941. Když pak v roce 1945 prohrál ve volbách, rozhodla se provdat. Přestěhovala se do Jižní Afriky a s Churchillem se už nikdy nesetkala. Zemřela v roce 2007.

Koktavý král a nenáviděný politik

Vlevo: král Jiří VI.; vpravo: Ben Mendelsohn jako král Jiří VI. ve filmu Nejtemnější hodina | Foto: cinemart, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

První setkání krále Jiřího VI. s Winstonem Churchillem jako britským premiérem proběhne ve Wrightově snímku ve vší úctě, ale se znatelným nepohodlím na obou stranách. Král se příliš netajil s tím, že by na jeho místě raději viděl svého přítele lorda Halifaxe. Navíc byl velkým podporovatelem Nevilla Chamberlaina.

Jak naznačují královy deníky, jeho vztah s Churchillem skutečně nezačal zrovna vřele. Postupem času si ale k němu vybudoval respekt a měl ho opravdu rád. Churchill mu na oplátku zůstal celý svůj život naprosto oddán.

„Během těch posledních několika měsíců chodil král se smrtí, jako by mu byla společníkem – známým, kterého poznal a z něhož neměl strach. Nakonec smrt přišla jako přítel. (…) Žádný ministr nikdy během války neviděl krále tolikrát, jako já. Ujistil jsem se, že je informován o všech tajných záležitostech. Péče a důkladnost, s jakou zvládal ten obrovský denní tok státních dokumentů, zanechala na mé mysli hlubokou stopu. Dovolte mi zmínit další skutečnost. Buckinghamský palác byl jednou bombardován zrovna v den, kdy se král vrátil z Windsoru. Zasažena byla jedna strana nádvoří. Kdyby okna naproti těm, ze kterých se král s královnou dívali ven, nebyla otevřena, jistě by je oslepilo rozbité sklo. Takto je jen výbuch odhodil zpátky. Ačkoli jsem krále v té době vídal často, o této události jsem až do nedávna neslyšel. Jejich veličenstva se o tom nikdy nezmínila.“

z projevu Winstona Churchilla k nástupu Alžběty II. na trůn a na památku krále Jiřího VI., únor 1952

Churchillův bunkr

Cabinet War Rooms, neboli místnosti pro jednání vlády, které byly konstruovány jako bunkr | Foto: cinemart | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

Krátce po zvolení Churchilla do funkce nabídne Nejtemnější hodina scénu, v níž Elizabeth Laytonová poprvé vchází do takzvaných Cabinet War Rooms, tedy místností válečného kabinetu, která byla konstruována jako improvizovaný bunkr pod budovou ministerstva financí ve Westminsteru. Tam je uvedena do sítě chodeb a nepřístupných dveří, za nimiž se odvíjely jedny z nejtajnějších rozhovorů v celé zemi.

13 milionů za Marrákeš

Churchill se v roce 1915 dal na malování. Soustředil se hlavně na olejomalby a krajinky. Celkově je známých asi 500 jeho obrazů. Pár jich dokonce pod pseudonymem zaslal na výstavu do Královské akademie, jinak ale maloval pouze pro radost. Ve své době sloužily jeho obrazy především jako dary pro přátele, dnes však mají velkou hodnotu. Plátno s názvem Marrákeš, který Churchill věnoval americkému prezidentovi Harrymu S. Trumanovi, se v roce 2007 prodal za v přepočtu 13 milionů korun. 

Dnes populární turistická atrakce zabírá více než tři akry. Její prostory původně sloužily jako ministerský sklad. „Je třeba si uvědomit, že v případě místností válečného kabinetu jde o extrémně improvizovaný prostor,“ řekl serveru Mental Floss Ian Kikuchi, kurátor Imperiálního válečného muzea, pod které místnosti spadají.

Podle Kikuchiho nebylo místo moc dobře připravené například na výbuch bomby: „Když se podíváte třeba na strop, tak uvidíte silnou vrstvu betonu, kterou tam přidali, aby zlepšili ochranu té místnosti.“

Jako důvěrný znalec skutečné podoby válečných místností si ale Kikuchi neodpustil poznámku na jejich umístění ve filmu. Například místnost, ze které skrz vysílání BBC promlouval premiér k Britům, nestála hned vedle jeho ložnice, ale mnohem dále na té samé chodbě.

Premiér(a) v metru

Z filmu Nejtemnější hodina | Zdroj: Cinemart

Jedna z nejikoničtějších scén ve filmu se odehraje ve chvíli, kdy Churchill rozmýšlí, zda přistoupit na návrh lorda Halifaxe a expremiéra Chamberlaina a započít s Hitlerem mírová jednání. Sleduje přitom Londýňany za okny svého Rolls Royce, jak pokračují se svými životy i přes hrozící smrtelné nebezpečí (o kterém jim samozřejmě odmítá říct).

Tehdy se rozhodne z auta nečekaně vystoupit a dojet zbytek cesty poprvé metrem, aby s lidmi prodiskutoval své následující kroky. Scenárista filmu Anthony McCarten, mimo jiné autor knihy o událostech v květnu 1940, přiznal serveru TheWrap, že k podobně inspirativní jízdě londýnskou podzemkou ve skutečnosti nejspíš nedošlo. Ale mohlo.

Vaše, jen Vaše Milada. Režisér filmu o Horákové našel svou hrdinku v dopisech a vzpomínkách dcery

Číst článek

„Tohle je jedna z věcí, které v průběhu války dělal. Ztratil se z radaru, zmizel a objevil se někde v Londýně obklopen obyčejnými lidmi, aby zjistil, co si myslí. Ta scéna vychází z obsáhlé rešerše, ale neexistuje záznam o tom, že by k něčemu podobnému skutečně došlo,“ vysvětluje McCarten.

„Je to dokonalý příklad toho, jak se snažíte dramatizovat ověřitelné události, které se mohly stát mimo časový rámec vašeho filmu, ale které jsou velmi dramaticky cenné pro scenáristu při zobrazování kritických aspektů vašeho příběhu.“

Co úplně nesedí, je také samotná délka scény. Ačkoli Churchill jede pouze jednu zastávku, jeho inspirativní rozhovor s cestujícími trvá více než pět minut. Třeba v té době ale jenom metro jezdilo hodně pomalu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme