'Anthropoid měl aspoň reálný základ.' Kde končí realita a začíná beletrie ve snímku Smrtihlav?

Loňský Anthropoid režiséra Seana Ellise přijali čeští diváci s dávkou skepse. Snímek Smrtihlav teď ale dokazuje, že s kreativní licencí se dá zajít ještě dál. Jak to tedy bylo ve skutečnosti s postavou Liny Heydrichové, seskokem parašutistů do středočeského pohoří nebo jejich umírání v objetí v kryptě plnící se vodou?

Film vs. realita Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm

Od uskutečnění operace Anthropoid, která byla prakticky dovršena úmrtím zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu roku 1942, uběhlo už 75 let. Atentát na třetího muže nacistického Německa se zapsal mezi nejvýznamější vojenské akce československých dějin. Hrdinský příběh Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka dodnes právem láká filmové tvůrce po celém světě.

Ještě v době druhé světové války byl atentát zpracován britskými dokumentaristy, a to dokonce dvakrát. V té době ale sloužil především jako protinacistická propaganda. V roce 1975 téma zpracoval do snímku Operace Daybreak bondovský režisér Lewis Gilbert. Za nejvěrnější zobrazení událostí operace Anthropoid je ale považován československý Atentát Jiřího Sequense. Ani ten však podle odborníků není z historického hlediska bez chyby.

Docela hezky natočená nuda. Smrtihlav pokouší kreativní licenci na Gabčíka s Kubišem

Číst článek

Velkou událostí pro českou kinematografii se v uplynulých letech stal koprodukční snímek Anthropoid, který v Čechách natáčel režisér Sean Ellis s irskými herci v hlavních rolích. Film byl přijat se smíšenými reakcemi, odnesl si ale 12 nominací na Českého lva. I když se přitom nedokázal zcela odpoutat od romantizace skutečnosti, ve výsledku bylo poznat, že se na vzniku podíleli historikové z Vojenského historického ústavu v Praze.

Vůbec nejčerstvější filmová adaptace s názvem Smrtihlav, která vychází z knihy HHhH francouzského spisovatele Laurenta Bineta, opravdu zkouší, kam až může tvůrce zajít s reálnou událostí pod zástěrkou umělecké licence. V jednu chvíli tak Gabčíka s Kubišem místo do Nehvizd bere kamsi do českých Alp nebo nechává Heydricha ukončit svůj teatrální monolog na smrtelné posteli předáním svázaného dokumentu s lakonickým titulem Konečné řešení židovské otázky. 

Historik Michael Burian dokonce ve vysílání Dvojky s odkazem na film Anthropoid prohlásil: „Tehdy ho sice řada lidí kritizovala, ale po srovnání s filmem Smrtihlav se mu spousta z nich teď v duchu omlouvá. Protože v Anthropoidu byl aspoň základ reálný."

Heydrichova cesta do Prahy

Smrtihlav se celou polovinu stopáže věnuje postavě zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Zobrazuje ho jako horkokrevného podivína, který si vybíjel zlost v šermu a do žádné společnosti příliš nezapadal, dokud nevstoupil do NSDAP.

SS

Ochranné oddíly (Schutzstaffeln) vznikly v roce 1925 jako elitní organizace přívrženců Adolfa Hitlera. V čele SS stál říšský vedoucí, kterým byl od roku 1929 Heinrich Himmler. Po roce 1933 se staly významnou oporou nacistickému režimu a přímo zodpovídaly za vyvražďování milionů lidí na okupovaných územích. V roce 1946 je Mezinárodní vojenský soudní tribunál v Norimberku prohlásil za zločineckou organizaci.

Binet ve své knize mluví o okamžiku zvratu, který nezvratně ovlivnil Heydrichovu budoucnost. Připomíná přitom Hitlerův neúspěch při přijímacím řízení na uměleckou akademii ve Vídni, který ho nasměroval k politice. Podle Bineta bylo Heydrichovou akademií vyloučení z námořnictva v roce 1930.

Heydrich musel odejít ze služby kvůli „chování, které se neslučuje se ctí příslušníka vojenského námořnictva", což v překladu znamenalo, že si ve svém volnu rád dopřával společnosti dam - na čemž by v teorii nebylo nic špatného, kdyby si jednou té společnosti nedopřál s dcerou admirála Kiela, který požadoval, aby se vzali. Heydrich už byl ale v té době zasnouben s Linou von Osten a od výhodného sňatku odmítal ustoupit.

O rok později vstoupil na popud své ženy do nacistické strany a SS. Kariérní úspěchy se pak už jenom hrnuly. Heydrich následujícího roku založil a vedl SD, v roce 1936 byl pak jmenován šéfem bezpečnostní policie.

Reinhard Heydrich na dobové fotografii a ve filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž ČRo

V roce 1939 byl pověřen přípravou takzvaného konečného řešení židovské otázky. Pod jeho dohledem byl vytvořen systém vyhlazovacích táborů. „Byl to on, kdo je skutečně označován za architekta takzvaného konečného řešení židovské otázky. On nepřišel s myšlenkou vyvraždit evropské židy, ale začal ji technicky realizovat," popsal ve vysílání Radiožurnálu historik Eduard Stehlík.

Dne 27. září 1941 vydala ČTK zprávu o onemocnění říšského protektora Konstantina von Neuratha a o jmenování zastupujícího říšškého protektora Reinharda Heydricha. Letadlo s ním ještě toho dne přístálo v Praze. Funkci převzal oficiálně 28. září v 11 hodin na Pražském hradě, kde v doprovodu prezidenta Háchy promluvil z balkonu k davu přihlížejících Čechů.

SD

Bezpečnostní služba říšského vedoucího (Sicherheitsdienst des Reichsfuhrer der SS) byla založena v červenci 1932 pod vedením Reinharda Heydricha jako zpravodajská služba NSDAP. Původně měla dohlížet na členy nacistické strany, postupem času začala kontrolovat všechny oblasti života v nacistickém Německu. V letech války se zvláštní oddíly SD podílely na vyvražďování civilního obyvatelstva, válečných zajatců a příslušníků odboje na okupovaných územích. Mezinárodní vojenský soudní tribunál v Norimberku prohlásil v roce 1946 SD za zločineckou organizaci.

Heydrich si jako pracovnu vybral na Hradě vstupní sál do Trůnní síně, ze kterého je krásný výhled na Prahu, říká vedoucí archivu Kanceláře prezidenta republiky Jakub Doležal. Okázalým projevem Heydrichovy nadřazenosti se pak podle něj stala návštěva komory s korunovačními klenoty.

„Heydrich si během ponižujícího ceremoniálu vyžádal klíče všech českých představitelů, čtyři klíče si nechal, tři vrátil, když si nechal zhotovit kopie," popisuje Doležal. Ve snímku Smrtihlav jsou korunovační klenoty ostentativně položeny na stole za Heydrichem, když z hradního balkonu promlouvá k veřejnosti.

Následovalo vyhlášení stanného práva, zatýkání tisíců českých lidí, zřízení stanných soudů a okamžité provádění prvních poprav. K trestu smrti byl odsouzen generál Alois Eliáš, hned den Heydrichově příjezdu byli popraveni zastřelením třeba dva vedoucí činitelé vojenské odbojové organizace Obrana národa Josef Bílý a Hugo Vojta.

Podle publikace Anthropoid, kterou vydal Vojenský historický ústav v Praze, byla poslední slova generála Bílého: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!" Ve snímku  tvůrci vložili nacionalistickou první větu do úst mučenému Josefu Mašínovi.

Heinrich Himmler na dobové fotografii a ve filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž ČRo

Lina Heydrichová

Smrtihlav i Binetova kniha zasazují setkání budoucích manželů Heydrichových na ples, kam se tehdy devatenáctiletá Lina vydala se svou kamarádkou. Zatímco kniha uvádí, že za nimi přišli dva muži - černovlasý voják a nesmělý blonďatý mladík, do kterého se Lina ihned zamilovala, film vykresluje Linu jako tu asertivní, která si Heydricha vyhlédla přes celý taneční parket a i přes protesty kamarádky („Lino, toho ne, ten je divný!") si s ním šla zatančit.

LINA HEYDRICHOVÁ

Narodila se v červenci 1911 jako Mathilde Lina von Ostenová ve zchudlé rodině zemanů na ostrově Fehmarn. Studium na střední průmyslové škole nedokončila. V 18 letech se účastnila demonstrace NSDAP, na které promlouval Adolf Hitler. V 19 letech se setkala s nadporučíkem německého vojenského námořnictva Reinhardem Heydrichem. Ve 20 letech si ho vzala. Zemřela v srpnu 1985.

Lina naplno podporovala Heydrichovy politické aktivity, nikdy se však nenechala přesvědčit, že by se dopouštěl zvěrstev, ze kterých byl později obviňován. Mluvila o něm jako rodinném typu, stěžovala si akorát na jeho přehnanou pracovitost. „Za Reinharda Heydricha jsem byla vdaná deset let. Z toho sedm let nebyl doma," prohlásila po jeho smrti.

V Praze bydleli na zámku v Panenských Břežanech. Měli celkem čtyři děti, dva chlapce a dvě dívky. Ta nejmladší se narodila měsíc po Heydrichově smrti. I když tu Lina přišla o manžela a nejstaršího syna, kterého srazilo nákladní auto, považovala pobyt v Praze za nejšťastnější období svého života.

Z Panenských Břežan odjela v polovině dubna 1945 zpět na rodný Fehmarn. V Československu jí totiž hrozilo odsouzení k doživotí za spoluúčast při popravě 90 vězňů. Jako jedna z mála manželek válečných zločinců nakonec nebyla uvězněna. Byl jí ale zabaven veškerý majetek.

Podle Heydrichova životopisu od Maxe Williamse se Lina podruhé vdala a až do konce svého života obesílala noviny s korekcemi ke zprávám ohledně jejího prvního manžela.

Lina Heydrichová na dobové fotografii a ve filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž ČRo

V roce 1976 jí v němčině vyšla vzpomínková kniha Můj život s Reinhardem. Pavel Hlavatý ji ve své recenzi hodnotí následovně: „Text je psán velmi osobně, chronologická linka je pouze rámcová. Autorka neustále těká a opakovaně přeskakuje na časové ose v několikaletých skocích, a to oběma směry. Knihou prochází řada nacistických frází a ideologických schémat. Lina Heydrichová totiž zřejmě neprošla žádnou sebereflexí." 

O tři roky později poskytla na ostrově Fehmarn rozhovor tehdejšímu zpravodaji Československé televize Cyrilu Smolíkovi. V archivech se zachovala jeho část. „Jsem ještě dnes toho názoru, že úkol, který tehdy můj muž měl, byl ryze pozitivní, a že se domníval, že pro Čechy dělá to nejlepší, co může," říká Lina Heydrichová v rozhovoru.

„Můj muž přišel do Prahy s pevnými úmysly. Měl na mysli, že by se Československo mohlo jednoho dne stát součástí německé říše. Víte, tyto věci nemohu vidět politicky, ale pouze lidsky. A ze svého ženského pohledu pro mě byly ty okamžiky v Čechách krásnou dobou. Nevím, co si počít s těmito starými myšlenkami. Nacionální socialismus je dnes pouhé politikum, na rozdíl od fašismu – to byl světový názor, víra. A já se prostě nemůže této víry nikdy zříci," popsala.

Výsadek parašutistů

Tři dny před začátkem roku 1942 vzlétl ve 22 hodin z letiště Tangmere v jihoanglickém Sussexu přetížený letoun s 15 muži na palubě. Kromě skupiny Anthropoid tu byly také skupiny Silver A a Silver B. Orientace osádky byla kvůli množství sněhu stížená, a tak byla dvojice parašutistů místo východně od Plzně vysazena zhruba v 02.24 hodin u obce Nehvizdy u Čelákovic, východně od Prahy. Místo seskoku dnes připomíná pomník.

Přehrát

00:00 / 00:00

Před 105 lety se narodil Jozef Gabčík, jeden ze strůjců atentátu na Heydricha

Ještě před odletem podepsali Jan Kubiš i Jozef Gabčík závazek, že budou společně s dalším příslušníkem československé armády odesláni do vlasti, kde provedou sabotážní nebo teroristickou akci, a to tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československa. „Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil," uvádí publikace Anthropoid.

Zároveň obdrželi také pokyny, podle kterých měli postupovat po seskoku, a falešné protektorátní občanské legitimace - Kubiš na jméno Oto Strnad, Gabčík na Zdeněk Vyskočil. Oba také sepsali své poslední vůle, kde uvedli, kdo se má v případě jejich úmrtí uvědomit. „Tato rodina má moje věci a ví, jakým způsobem s nimi naložit," píšou v nich.

JOZEF GABČÍK

Narodil se 8. dubna 1912 v obci Poluvsie nedaleko Žiliny. Vyučil se kovářem a zámečníkem. Mezi lety 1934 až 1937 působil jako délesloužící u pěšího pluku 14 v Košicích. Poté byl zaměstnán v továrně na výrobu chemických bojových látek v Žilině. Koncem května odešel přes Polsko do Francie, kde musel vstoupit do Cizinecké legie. Zúčastnil se francouzského tažení, za statečnost obdržel vyznamenání. Po příjezdu do Velké Británie se jako jeden z prvních dobrovolně přihlásil k plnění bojových úkolů na okupovaném území. Prošel speciálním výcvikem a byl zařazen do operace Anthropoid. Dne 18. června 1942 ukončil svůj život v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje ranou z pistole.

Kubiš s Gabčíkem po seskoku ukryli výstroj a sabotážní materiál v boudě zahradníka Antonína Sedláčka. Ráno zjistili navigační chybu a vydali se podle pokynů na Plzeňsko, kde vyhledali kontaktní osoby.

Ve Smrtihlavovi sice dvojice seskočí v blízkosti neznámé obce, následně je ale nechává šlapat po zasněžených horách. Zcela přitom navíc ignoruje Gabčíkovo zranění, které si při seskoku způsobil.

Spolupráce se Třemi krály

Snímek také klade důraz na význam odbojové organizace Obrana národa, konkrétně na její tři nejznámější představitele Václava Morávka, Josefa Balabána a Josefa Mašína, kterým gestapo s respektem přezdívalo Tři králové. Ty film zasazuje do přestřelky v opuštěné vile, při které mají být Balabán s Mašínem (při mučení) zabiti a Morávek uprchnout.

Ve skutečnosti byl Balabán popraven za prvního stanného práva v oce 1941 v Ruzyni. Josef Mašín byl však skutečně zatčen gestapem a mučen, popraven byl ale však až za druhého stanného práva v červnu 1942 v Kobylisích.

Jozef Gabčík na dobové fotografii a ve filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž ČRo

Navázat spojení s posledním unikajícím členem Tří králů bylo úkolem skupiny Silver A (ve složení Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček). To se podařilo v březnu 1942, čímž skupina splnila své poslání.

Vojenský historický ústav se o tom nezmiňuje, ale podle historika Viléma Čermáka se Morávek kolem poledne dne 21. března setkal s Gabčíkem a Kubišem, kteří ho informovali o chystaném atentátu na Heydricha. Ten samý večer Morávek zemřel poté, co byl obklíčen gestapem. Dosud se spekuluje o tom, zda byl zavražděn či zda spáchal sebevraždu.

JAN KUBIŠ

Narodil se 24. června 1913 v Dolních Vilémovicích u Třebíče. Vyučil se topičem, po skončení prezenční služby u jihlavského pěšího pluku 31 zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník. V červnu 1939 opustil Protektorát. Přes Polsko se dostal do Francie, kde byl nucen vstoupit do Cizinecké legie. Za hrdinství v ústupových bojích byl dekorován francouzským válečným křížem. Ve Velké Británii se přihlásil k plnění zvláštních úkolů v nepřátelském týlu. Stal se členem výsadku Anthropoid, v němž nahradil zraněného Karla Svobodu. Jan Kubiš vykrvácel po mnohočetných zraněních při bojích v kostele sv. Cyrila a Metoděje.

Ve snímku stojí Morávek na balkoně vyhlížejícím na rušnou pražskou ulici, když se střelí do hlavy. Celé scéně navíc přihlíží Gabčík z kola. Podle Čermáka je dost pravděpodobné, že pokud by Morávek přežil, atentátu by se také účastnil.

Atentát na Heydricha

Je 10.35, 27. května 1942. Z tehdejší Kirchmayerovy ulice vjíždí do ulice V Holešovičkách černý mercedes 320 C řízený Johanesem Kleinem. Na pravém blatníku vozidla je červená standarta říšského protektora, na poznávací značce SS-3. Heydrich jede ze svého sídla v Panenských Břežanech, čeká ho kýžená cesta do Berlína.

Jozef Gabčík skáče před automobil, jeho samopal STEN ale v nejdůležitějším okamžiku selhává. Jan Kubiš proto vytahuje z aktovky připravenou bombu a naučeným spodním obloukem je hází k vozu. Bomba ale míjí svůj cíl, exploduje nad stupátkem před pravým zadním kolem. Výbuch proráží karoserii, vyvrácí pravé dveře.

Jan Kubiš na dobové fotografii a ve filmu Smrtihlav | Foto: Bontonfilm, Wikimedia Commons | Zdroj: koláž ČRo

Podle historika Eduarda Stehlíka ale sled událostí nedává z vojenského hlediska příliš smysl. „Podařilo se v současné době objevit nedávno odtajněné britské materiály, které vlastně přesně potvrzují, že Gabčík s Kubišem byli ve Velké Británii trénováni tímto způsobem: provést útok bombami – jedna měla jít na čelo automobilu a zničit motor, případně zabít řidiče, druhá do prostoru osádky – a kdyby byl Heydrich i po těchto dvou explozích naživu, měl nastoupit Gabčík s pistolí (...) a práci dokončit," popisuje.

Významnou roli tak podle něj hrála koncentrace tří tramvají na místě činu i skutečnost, že Heydrichův automobil objížděl jednu z nich zleva, v rozporu s dopravními předpisy. Dost možná tak Kubiš s Gabčíkem spustili v nacvičené reflexi ve stejný okamžik.

Výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili na vůz s R. Heydrichem v prudké zatáčce na jeho cestě z Panenských Břežan do Prahy | Foto: z archívu Vojenského historického ústavu a Eduarda Stehlíka

Heydricha odváží dodávka do nedaleké nemocnice Na Bulovce. Podle dálnopisu zněl výsledek první operace následovně: „Tržná rána vlevo od bederních obratlů bez poškození míchy. Projektil roztříštil 11. žebro, prorazil bránici a uvízl ve slezině. Rána obsahuje četné štětiny a vlasy, zřejmě materiál z čalounění. Nebezpečí: hnisání pohrudnice, zánět pobřišnice."

Přehrát

00:00 / 00:00

Význam atentátu na Reinharda Heydricha připomněl v Ranním interview Radiožurnálu vojenský historik Eduard Stehlík

„Chtěl, aby přijel operatér z Berlína, přestože šéfem kliniky Na Bulovce byl německý lékař, nedůvěřoval mu. Možná kdyby operace proběhla o několik hodin dříve, mohlo být všechno v pořádku. Operaci nakonec stejně dělal přednosta kliniky Na Bulovce," vysvětluje Stehlík.

Několik dní vypadalo, že byl atentát neúspěšný. Heydrich se začal viditelně zotavovat, nakonec ale došlo k radikálnímu zhoršení zdravotního stavu a 4. června 1942 zemřel. Ve filmu stihne ještě před smrtí pronést v přítomnosti své ženy a Heinricha Himmlera dlouhý monolog a předat jim tlustý dokument nazvaný Konečné řešení židovské otázky.

„Nejvíc (oceňuji) obrovské hrdinství obou dvou mládenců, kteří nebyli sebevrahy, nebyli fanatiky. Byli to mladí lidé, kteří milovali život, ale milovali také svou vlast. Byli pro ni ochotni nasadit to nejcennější, co člověk má, tedy vlastní život. Je neuvěřitelné, že přes nejrůznější shody nepříznivých okolností se jim nakonec podařilo ten atentát uskutečnit," komentuje význam atentátu Eduard Stehlík.

Zničený vůz po atentátu na Reinharda Heydricha | Foto: Deutsches Bundesarchiv, Wikimedia Commons

Na osudný den si vzpomíná i Helena Vovsová, která na zámku v Panenských Břežanech pracovala jako zahradnice. „Na place vzadu za zámkem jsem sekala trávu. Najednou vidím, jak Heydrichovi se Silke sestupují ze schůdků dolů. Viděla jsem, jak Heydrich Silke zvedl a držel ji v náručí. On ji měl rád," popisovala ve vysílání Radiožurnálu. 

Její vzpomínkou vlastně celý snímek začíná. Ještě než se dozvíme, o koho se jedná, tak sledujeme, jak si Heydrich na zahradě hraje se svými třemi dětmi.

Přestřelka v kostele

Pod tlakem razií se v kostele sv. Cyrila a Metoděje (za okupace sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici postupně shromáždilo všech sedm parašutistů pobývajících v Praze - Josef Bublík, Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík.

Parašutista Karel Čurda ze skupiny Out Distance, který po atentátu opustil Prahu a ukrýval se u své matky v Nové Hlíně u Třeboně, nakonec podlehl svému strachu a zradil. Tím způsobil smrt desítek vlastenců i jejich rodin. Gestapo ihned zahájilo razie v bytech odbojářů. Kostel obklíčili 18. června 1942 ve 4.15.

Na rozkaz gestapa museli pražští hasiči zaplavit kryptu kostela sv. Cyrila a Metoděje, ve které se skrývali výsadkáři po atentátu na Heydricha | Foto: z archívu Vojenského historického ústavu a Eduarda Stehlíka

Historici se shodují, že finální scény v kryptě patří k nejproblematičtějším okamžikům nejen snímku Smrtihlav, ale i například Anthropoidu. Ve skutečnosti totiž parašutisté neměli na obranu samopaly, pouze ruční zbraně, pistole. O to působivěji pak vyznívá jejich sedmihodinový boj s německými vojáky. I když je ve Smrtihlavu svými samopaly doslova kosí, v realitě žádného z nich nezabili.

Nelogický je ve filmu také způsob obrany. Když hlavním vchodem vrážejí do kostela Němci, parašutisté je čekají v zákleku se zbraněmi před ikonostasem. Boj přitom ve skutečnosti probíhal partyzánsky: na kůru a galerii kostela drželi stráž Opálka, Bublík a Kubiš.

Po dobytí vnitřní části kostela se boj přesunul do krypty, kam vedl přístup malým větracím otvorem ze západní části kostela. Němci přivolali na pomoc pražské hasiče, kteří vháněli do krypty okénkem z ulice vodu a dráždivý kouř.

„Ve Smrtihlavu navíc stejně jako ve starším americkém snímku Operace Daybreak Jan Kubiš a Jozef Gabčík zcela nesmyslně umírají v objetí v kryptě," připomíná historik Michael Burian. Ve skutečnosti se Gabčík v kryptě zastřelil, zatímco Kubiš podlehl svým zraněním v sanitce na cestě do nemocnice.

Ačkoli po několikahodinovém boji padli, vycházejí parašutisté podle Eduarda Stehlíka ze situace jako vítězové. „Fakt, že sedm mladých mužů bojuje proti stonásobné přesile vycvičených příslušníků SS, gestapa, nikdo z nich se nevydá nepříteli do rukou dobrovolně, to nebyla samozřejmost. Ta jejich oběť je obrovská," řekl Radiožurnálu historik.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme