Profesor s žebříkem, milenka a otrávený pes. Kdo jsou bezejmenné postavy snímku Havel?

„A to měl být kdo?“ ptají se diváci po zhlédnutí nového filmu Slávka Horáka. Zatímco hlavní hrdina životopisného dramatu Havel je zřejmý, vyznat se v jeho vedlejších postavách vyžaduje takřka detektivní pátrání. Tvůrci jim totiž záměrně nedali jména. Režisér to hájí slovy, že Havel je hraný snímek, a ne učebnice. Server iROZHLAS.cz nabízí souhrn reálií, které filmové scény inspirovaly.

Film vs. realita Hrádeček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Václav Havel (při návštěvě Evropského parlamentu v roce 1991) a jeho filmový představitel Viktor Dvořák | Foto: Evropský parlament / Bontonfilm | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

„Ten film je inspirovaný skutečnými událostmi, častokrát jsou docela věrně zachycené, ale spoustakrát jsou zase předělané tak, aby seděly do dramaturgického plánu,“ říká režisér Slávek Horák ve filmu o filmu. „Jsou tam věci, které vycházejí z reality, ale jsou upravené tak, aby realita byla zvýrazněná, aby byla emocionálně silnější a aby více vyjevila svou pravou tvář.“

Cesta za morální pevností je v tragikomedii Havel dlážděná nevěrou a prázdnými papíry

Číst článek

Autorskou licenci proto už po tiskové projekci přiznal u scény, ve které Václav Havel (Viktor Dvořák) jede s Pavlem Landovským (Martin Hofmann) neúspěšně požádat Alexandra Dubčeka o podpis Charty 77. Ve skutečnosti do Bratislavy tehdy jel někdo jiný.

Trefil se rozhodně v tom, že někteří pamětníci s kritikou historických reálií zrovna nešetří. „Dalo by se skoro donekonečna vypočítávat, co vše je ve filmu historicky nepřesné, přeházené, posunuté nebo zkratkovité. O to by koneckonců tolik nešlo,“ uvádí třeba ve svém komentáři na Českém rozhlasu Plus Ondřej Konrád.

Ten jako příklad dává scénu, kde má nepojmenovaný ředitel divadla už 21. srpna přichystán k podpisu kolektivní souhlas s okupací. „Bylo by snadné si z mnoha dalších věcí dělat legraci. Jíž totiž bohužel snímek v zásadě je. Respektive až karikaturou,“ dodává.

K zavádějícím fabulacím zase divadelní publicistka Jana Machalická na serveru Lidovky.cz přidává to, jak vypadají divadelní prkna, kam se filmový Havel „v příslušně groteskních chvílích svého života“ přenáší.

Na vyprávění historie je lepší knížka, soustředili jsme se na emoce, říká režisér nového filmu Havel

Číst článek

„Neznámo proč je to vždy kamenné divadlo se zlatými portály,“ vytýká ve své recenzi. „Havel byl do svého zákazu v 70. letech spojen výlučně s divadly studiovými a tato skutečnost svůj význam má.“

Možná nejproblematičtější se tak může zdát prohlášení spoluscenáristy Rudolfa Suchánka: „Filmu Havel bych přál obyčejného diváka, který například o Václavu Havlovi nic moc neví a má k němu neurčitý postoj. To znamená, ani ho neadoruje, ani k němu nemá nenávistný vztah.“

Obyčejný divák totiž bude mít problém vyznat se ve vedlejších postavách, které byly očividně inspirovány skutečnými osobami, ale ve filmu ani v jeho závěrečných titulcích nemají jména.

Kromě Dubčeka se v Havlovi opakují všehovšudy tři: Václav, Olga a Pavel. A to navíc spíše sporadicky. Podle Horáka je proto, že mu nepřijde přirozené, když se postavy ve filmu neustále oslovují. Má to ale pochopitelně i svůj dramaturgický důvod.

Olga

Olga Havlová a její filmová představitelka Aňa Geislerová | Foto: Knihovna Václava Havla / Bontonfilm | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

Když se Havel poprvé setkal s Olgou Šplíchalovou, bylo to v pražské kavárně Slavia a jemu ještě nebylo ani sedmnáct. Olga byla o tři roky starší a on ji další tři roky uháněl.

„Později se zamiloval do Dagmar Veškrnové a po Olžině smrti se s ní oženil, prožil pár jiných milostných románků, usiloval o mnohé jiné ženy a ony o něj, ale Olga byla jeho ‚základní životní jistotou‘, jeho životní družkou, jeho svědomím, první čtenářkou, neochvějnou obhájkyní a nejpřísnější kritičkou po celých padesát let,“ píše v obsáhlé životopisné knize Havel její autor Michael Žantovský.

S odkazem na slova společných přátel v ní někdejší překladatel, publicista, diplomat, mezi lety 1990 až 1992 Havlův tiskový mluvčí a v současnosti ředitel Knihovny Václava Havla také potvrzuje, co vyznívá i z filmu: že Olga mnohdy svým přístupem působila spíše jako Havlova maminka než manželka.

Jelikož Havel začíná událostmi roku 1968, Olga s Václavem jsou v té době manželé už čtvrtým rokem. Olga přitom už sedm let pracuje jako uvaděčka v Divadle Na zábradlí, kde v té době působí i Václav.

Lanďák

Pavel Landovský (vlevo) a jeho filmový představitel Martin Hofmann | Foto: Národní filmový archiv / Bontonfilm | Zdroj: koláž iRozhlas.cz

„Vidět tatínka na plátně bez toho, aby to byl on, je zvláštní pocit. Martin Hofmann ale dokázal něco mimořádného. Byl uvěřitelným Lanďákem i bez řvaní a vystihl to, co charakterizovalo vztah táty s Havlem, totiž opravdové kamarádství,“ vyšvihl pochvalu po projekci filmu syn Pavla Landovského Jakub.

Hofmann herce ztvárňuje v letech, kdy působil v pražském Činoherním klubu. Pro blízké přátele pak na Hrádečku spolu s Havlem sehrává jednoaktovku Audience, která vychází z jeho dělnického zaměstnání v trutnovském pivovaru. Havel tu vystupoval jako své alter ego Ferdinand Vaněk, Landovský pak jako sládek.

Na konci 70. let pak přišla Charta 77 a účast na opozičních aktivitách. Právě v této době se odehrála také ve filmu zrekonstruovaná divoká automobilová honička se Státní bezpečností.

Havel s Landovským tehdy ujížděli z bytu Pavla Kohouta směrem k budově Federálního shromáždění s kufříkem s prohlášením Charty 77, seznamem jejích prvních 242 signatářů a více než dvěma stovkami obálek. StB ale byla v plné pohotovosti a s několika auty je začala stíhat.

„Havlovi se ještě v jedné vedlejší ulici podařilo vhodit do poštovní schránky asi čtyřicet obálek s adresami signatářů. Honička ovšem netrvala dlouho, policejní auta obklíčila vůz, z něhož byli chartisté doslova vytaženi, a každý zvlášť odvezen k výslechu,“ uvádí historik Jiří Suk v knize Politika jako absurdní drama, Václav Havel v letech 1975–1989. Zbývající obálky a originál prohlášení se seznamem podpisů StB zabavila.

UDÁLOST POPSANÁ PAVLEM LANDOVSKÝM PRO PAMĚŤ NÁRODA

„Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice majora Schramma a proti mně dvě auta a už mě tlačily. Tak jsem přehodil zpátky a říkám: ‚To ještě stihnu vycouvat a ujet,‘ couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namáčkly. Tak jsem říkal: ‚Tak ho***.‘ Tak jsem zaklap‘ ty dveře, a už začala bušenice. ‚Jménem republiky, jménem národního výboru‘ nebo ‚rolnicko-dělnické vlády otevřete!‘ Havel šahal, že to otevře. Říkám: ‚Vy*** se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podívej se, jak jsou nas*aný‘.“

Landovský pro Paměť národa vzpomínal, jak „viděl vod Havla jenom podrážky“. „Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: ‚Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju.‘ Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit nebo co.“

Landovský byl tehdy aktérem bytového divadla Vlasty Chramostové, jako Macbeth se tu objevil ve hře Play Macbeth. V roce 1978 odjel do Vídně, kde účinkoval v prestižním Burgtheatru. V Rakousku pak byl dalších více než deset let nucen zůstat.

Milenka

Barbora Seidlová ve filmu Havel | Zdroj: Bontonfilm

Jak napsal novinář Jiří Peňás v roce 2018 v Týdeníku Echo v článku s názvem Václav Havel jako muž, který se nemohl rozhodnout: „Vlastně všechno bylo kolem Havla nějak výjimečné. Výjimečný byl tedy i život řekněme intimní, který byl prožíván se stejnou složitostí a intenzitou, s jakou Havel dělal vlastně všechno ostatní.“

Kulantně tím odkazuje na fakt, že Havel vedle Olgy míval milenky, a ne nutně vždy v danou chvíli pouze jedinou. Nejdůležitějším svědectvím přitom nazývá to, které v textu recenzuje, a to knihu Voda, která hoří od psychoterapeutky Jitky Vodňanské.

„Je pravda, že on působil na řadu žen jako mucholapka, sváděl je rád. Ale zajímavé je, že já – ačkoli jinak jsem dost žárlivá – jsem docela záhy došla k tomu, že mě nějaké ty jeho příhody z vlastní jistoty nevyvedly. A nevyvedly ani Olgu,“ svěřila se Vodňanská v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Nejvlivnější světový módní časopis vyšel poprvé v češtině. Vogue láká na obálku s Olgou Havlovou

Číst článek

S Havlem se krátce potkali už v roce 1977, kdy její manžel Jan Vodňanský podepsal Chartu 77. „Já sama jsem Chartu nepodepsala, na jaře 1977 jsem rodila. Nicméně jsme se ještě více propojili s přáteli se stejným smýšlením,“ vysvětluje v knize rozhovorů Náš Václav Havel.

Blíže se pak seznámili na večírku před Havlovým zatčením 28. května 1979, jak Vodňanská sama zachycuje ve své knize. „Ona to popisuje jako ‚lehounký romantický krouživý obchvat‘. Na fotografii z onoho mejdanu však vidíme, že Havel se k ní má velmi těsně, ona k němu též, zatímco oficiální ‚těsný přátelský vztah‘, Anna (zvaná Andulka) Kohoutová, sedí od něho již s distancí,“ parafrázuje scénu Peňás.

Právě zmiňovaná Kohoutová, bývalá manželka Havlova kolegy a přítele Pavla Kohouta, byla pro postavu milenky s tváří Barbory Seidlové zřejmě největší reálnou předlohou.

„Anna Kohoutová byla ve scénáři od začátku. Nicméně chápala jsem podle zadání režiséra, že nemám hrát důsledně konkrétní postavu. Anna byla do jisté míry tajemná žena, ne všechno o ní bylo známo. Byli jsme všichni – kromě hlavních postav – danými figurami jen inspirováni,“ říká herečka pro Deník s tím, že během příprav padlo i jméno Jitky Vodňanské.

„Během natáčení se řešilo, že by nebylo dobré, aby do děje vstupovala další postava. Což měla být i ona. A tak jsem v rámci Anny převzala částečně i její roli. Tak trochu symbolicky.“

Před 43 lety zaplavilo stánky Rudé právo s Antichartou na titulní straně. Podpisu se vyhnul málokdo

Číst článek

Už tak komplikovanou spleť vztahů ještě zkomplikovala Olga po Havlově návratu z vězení v roce 1983. Oznámila mu tehdy, že si někoho našla. „Sblížila se s Janem Kašparem, svobodným, pohledným a o jedenadvacet let mladším kulisákem a jedním z herců v historickém představení Žebrácká opera,“ uvádí v Havlově biografii Žantovský.

Podle něj se tento „složitý propletenec osobních závazků, sexuálních vášní a mravních dilemat“ táhl pár let. Když pak v roce 1984 Vodňanská otěhotněla, Havel se měl od Olgy vrátit se vzkazem, že se odmítá rozvést, ale navrhuje soužití ve třech.

„Celá ta situace vypadala jako scéna z jedné z jeho absurdních komedií, až na to, že představitelům hlavních rolí činila život nesnesitelným,“ komentuje Žantovský.

Jeho záznam událostí nepochybně inspiroval i filmaře, kteří do snímku zasadili obdobně absurdní scénu, kde se Havel s Olgou a bezejmennou postavou milenky sejde pod dohledem StB v restauraci, aby jim navrhl společné žití – samozřejmě bez Olžina milence, s nímž ji i ve skutečnosti přiměl k rozchodu. Sám se ale k tomu samému s Vodňanskou neměl. Ta ale i přesto nakonec šla na potrat.

Scéna, ve které se Seidlová učí nazpaměť prohlášení Charty 77, aby ji mohla bezpečně dostat za železnou oponu, vychází také ze skutečnosti. Aktérkou tohoto příběhu ale byla podle Paměti národa do Bavorska provdaná Ilona Drummová, která na konci roku 1976 pobývala na vánoční návštěvě v Praze.

Text k zapamatování jí předložil Pavel Kohout. Drummová ho pak v Německu nadiktovala novináři Hansi-Peteru Rieseovi. Ten pak obvolal své známé z evropských deníků a prohlášení jim předal. Znění Charty vyšlo 7. ledna 1977 třeba v americkém The New York Times, francouzském Le Mondu nebo britských Timesech.

Dramatik

Viktor Dvořák a Stanislav Majer ve filmu Havel | Zdroj: Bontonfilm

Inspirace za rolí dramatika, kterému Havel pálí za manželkou, se asi nejlépe odhaduje právě díky jeho profesi. Jako vodítko ale pomůže i příjmení ženy (když už se rozhodnete, o kterou konkrétně má jít) nebo jezevčík, kterého Stanislav Majer ve snímku třímá v náručí.

Na stránkách spisovatele a dramatika Pavla Kohouta totiž můžeme najít fotografickou vzpomínku na to, kdy spolu s třetí ženou Jelenou Mašínovou, zpěvačkou Martou Kubišovou a malířem Karlem Havlíčkem pohřbívají „milicionáři otráveného“ jezevčíka Edisona.

Sám Majer svou postavu představuje následovně: „Hraju spisovatele, básníka a dramatika, který prošel dost dramatickým vývojem. Od zapřisáhlého stalinisty přes představitele Charty 77, disidenta a nakonec nuceného exulanta ve Vídni.“

Kohout se stal roku 1977 signatářem a spoluautorem Charty 77. O dva roky později nebyl při návratu ze stáže v Rakousku vpuštěn zpátky do vlasti, a tak musel do nucené emigrace.

Profesor

Jiří Bartoška a Martin Hofmann ve filmu Havel | Zdroj: Bontonfilm

Postava profesora je ve filmu výrazná ze dvou důvodů. Jednak se podílí na recenzemi hojně zmiňované scéně, kdy Havel od morální autority dostane žebřík, aby se mohl vyšplhat přes horu uhlí k otevřenému oknu, jednak ho hraje Jiří Bartoška.

Sluší se dodat, že ho navíc hraje se svým, v posledních letech typickým, prošedivělým plnovousem, a to i přesto, jak připomíná ve své recenzi publicista Kamil Fila, že „Patočka byl vždy ukázkově dohladka oholený“.

Největší český filozof 20. století, jak bývá Jan Patočka nazýván, je přitom zřejmým předobrazem Bartoškovy role. Jeho vliv na myšlení a morální přesvědčení Václava Havla byl nezpochybnitelný, i když se ve filmu musíme víceméně spokojit pouze s žebříkovou metaforou.

Patočkovo politické angažmá začalo až v 70. letech. Z počátku navíc bylo spíše nezáměrné a vzešlo z jeho účasti na bytových seminářích.

Jak zmiňuje Ondřej Černý v jeho profilu odvysílaném na tehdejším Českém rozhlasu 6, Patočka se s velkou energií zasazoval o dodržování závěrů konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se konala v roce 1975 v Helsinkách.

Uštvaly ho výslechy Státní bezpečnosti. Před 40 lety zemřel filosof Jan Patočka, mluvčí Charty 77

Číst článek

Havel ho proto v roce 1976 požádal o podporu petice za režimem vězněnou skupinu The Plastic People Of The Universe. Právě zadržení členů kapely byl jedním z podnětů pro vznik Charty 77. Patočka spolu s Havlem a politikem Jiřím Hájkem se stali jejími prvními mluvčími.

„Chartu 77 chápal jako společenství otřesených, jehož cílem bylo překonat bezpráví a vytvořit společnost, která by dodržovala lidská práva a dala všem občanům stejné šance,“ popisuje Černý.

Osudovou se pro tehdy už skoro sedmdesátiletého Patočku stala schůzka s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem v březnu 1977, které už od začátku roku předcházela téměř každodenní předvolání k výslechům. Setkání následoval další, jedenáct hodin dlouhý, nepřetržitý výslech, na jehož následky Patočka zemřel. Oficiálním důvodem jeho smrti byla cévní mozková příhoda a selhání srdce.

„Zpráva o Patočkově smrti Havla zdrtila. Kladl si za vinu, že filosofa přemluvil, aby se stal jedním z prvních tří mluvčích. On sám vězeňské prostředí nesnášel moc dobře,“ dodává Žantovský. Předesílá tím těžký zápal plic, kvůli kterému Havel na přelomu let 1982 a 1983 zápasil o život, a byl mu proto tehdy za zdravotních důvodů přerušen výkon trestu.

Větší úspěch v zahraničí?

Ačkoli budí mezi diváky emoce, filmový Havel už druhý týden vede žebříček návštěvnosti českých kin. V pátek ho navíc delegace tvůrců v čele s režisérem Slávkem Horákem uvede během zahájení 46. ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti.

Tvůrci ale s podobně kritickou reakcí podle koproducenta filmu Václava Dejčmara počítali. „Řekl bych, že v Česku bude ten film každý kritizovat. Každý si na něj udělá názor a bude to opravdová mela, protože zkrátka tu dobu nějakým způsobem většina lidí zná. Ať už z vyprávění, nebo ji zažili na vlastní kůži,“ prohlašuje v už zmíněném filmu o filmu.

„Ale v zahraniční na to budou zkrátka koukat jako na něco, co je velmi podivný příběh bůhví odkud. A tam, si myslím, může mít ten film větší úspěch než tady.“

kro Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme