Z dětství jsem si odnesla, že nejdůležitější je svoboda, říká kambodžsko-francouzská filmařka Saidnattar

V českém překladu vyšla kniha Vražedná pole, autobiografie kambodžského lékaře Hainga Ngora. Ten utekl z teroru Rudých Khmerů do USA, kde si za roli ve stejnojmenném filmu odnesl jako první herec asijského původu Oscara za mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Knihu nyní přijela představit kambodžsko-francouzská filmařka Roshane Saidnattar, která o Rudých Khmerech natočila dokument, ve kterém vyzpovídala jednoho z jejich hlavních velitelů.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fotky obětí kambodžské genocidy vedené Rudými Khmery v muzeu Tuol Sleng v Phnomphenu | Foto: Damir Sagolj | Zdroj: Reuters

Narodila jste se v roce 1970, kam až vedou vaše vzpomínky na dětství v Kambodži?
Vlastně jsem se narodila už v roce 1968. Ale potom, co jsme utekli z Kambodže, mi máma musela změnit rodný list. V té době už mi bylo čtrnáct let a byla jsem moc stará na to, aby mě vzali do školy. Takže jsem hrála, že mi je dvanáct, a to bylo v pořádku.

Kambodžsko-francouzská filmařka Roshane Saidnattar | Zdroj: Senát Parlamentu České republiky

Předtím jste neuměla třeba ani číst nebo psát?
To ano. Jsem z hodně vzdělané rodiny. Dospělí nás učili doma a taky jsme se jako děti učili mezi sebou, ale potají. Bylo to totiž zakázané.

Takže ano, číst a psát už jsem uměla, ale samozřejmě ne tak dobře, jako děti, které chodí do školy každý den. Když jsem do školy nastoupila, řekl mi její ředitel, že když nebudu nejlepší ve třídě, budu si muset najít práci. Já jsem ale byla zvyklá tvrdě pracovat a být ve všem nejlepší, takže jsem opravdu nejlepší byla. Mohla jsem pak vystudovat základní vzdělání, udělat si maturitu i jít na vysokou.

Proč jste se rozhodla, že budete filmařkou?
Všechno, co jsem v životě dělala, bylo ovlivněné mojí zkušeností ze života pod nadvládou Rudých Khmerů. Myslím si, že kdybych žila v jiné době nebo na jiném místě, rozhodla bych se pro něco jiného. Ale z mého dětství jsem si odnesla to, že ze všeho nejdůležitější je svoboda. Kdybych neměla svobodný život, raději bych umřela. Snažila jsem se tedy najít povolání, kde budu moct se svobodou pracovat, kde ji budu moct využívat. A dát hlas těm, kteří ho nemají. Nechtěla jsem být živá jen pro sebe.

Lidé, kteří nenávidí lásku

V jakém okamžiku jste došla k rozhodnutí, že natočíte dokument o Rudých Khmerech?
Dlouho jsem nechtěla mluvit o tom, co jsem si prožila. Chtěla jsem na to zapomenout, chtěla jsem být jako ostatní ve Francii, kteří neví, co je válka. Chtěla jsem to zavřít někam do kouta a nemyslet na to. Ale jak jsem říkala: filmařkou jsem se stala právě proto, čím jsem si prošla.

Nejdřív jsem točila filmy o kambodžské kultuře. Všichni mě znali jako tu, která utekla z vražedných polí, ale já chtěla ukázat, jak krásná země to je a jak bohatou má historii. Že to nejsou jen Rudí Khmerové.

45 let od nástupu Rudých Khmérů v Kambodži. Vůdce Pol Pot vinu za smrt milionů lidí nikdy necítil

Číst článek

Co vás tedy přivedlo k tomu, že jste o nich přece jen dokument natočila?
Když jsem začala žít ve Francii, zjistila jsem, že láska je jedna z nejkrásnějších věcí v životě. Z toho jsem byla zmatená, do té doby jsem to vůbec neznala. Rudí Khmerové nás učili jenom nenávisti, lásku nám zakazovali. Třeba mého strýce zabili právě proto, že miloval. V době vlády Rudých Khmerů museli muži a ženy žít v oddělených pracovních táborech.

Můj strýc chodil svou ženu navštěvovat, a to bylo trestné. Ale vždy mě bral s sebou, protože když vojáci viděli, že je s ním dítě, nic by mu neudělali. Jednou šel beze mě, zajali ho a pak zabili. Odpověď na vaši otázku je, že jsem chtěla zjistit, jak je možné, že existují lidé, kteří nenávidí lásku. Proto jsem se rozhodla natočit dokument o Rudých Khmerech.

Jak vás napadlo oslovit právě Khieua Samphan, hlavního ideologa Rudých Khmerů?
Protože jsem si začala dělat rešerši a zjistila, že během žádné války na světě se nezakazovalo milovat a lidé se nezabíjeli jen kvůli lásce. Chtěla jsem vědět, kdo z vedení Rudých Khmerů s tímto přišel, čí to byl nápad. Tak jsem se k němu dostala.

‚Musela jsem hrát divadlo‘

Jak jste ho našla?
Moje matka si v Kambodži později otevřela restauraci a on tam chodil. Nedokážete si představit, kolik lidí by mu tam nejradši do jídla dalo jed. Šla jsem za ním a seznámila se s ním. Požádala jsem ho o interview, ale odmítl.

Pak jsem se ale jednou seznámila s dcerou jednoho z dalších bývalých velitelů Rudých Khmerů, a ta mě za ním vzala znovu. Když jsem tam přišla s ní, došlo mu, že nejsem nepřítel. Taky jsem mu přivezla dárek z Francie a řekla mu, že jsem tam vystudovala a pořád slýchám o Rudých Khmerech samé špatné věci a že by mě zajímala jeho verze příběhu.

A co vám na to řekl?
Řekl, že nevěří novinářům a už vůbec ne těm ze Západu. Tak jsem mu řekla, že samozřejmě nejsem jako oni. Musela jsem na něj hrát divadlo, ale pořád nechtěl. Pak mi jednou zazvonil telefon a ozval se v něm on. Řekl mi, že můžu přijet, že mi chce něco říct.

V masových hrobech končili lidé ovládající cizí jazyky, lékaři a učitelé. Kambodža slaví pád Rudých Khmerů

Číst článek

Tak jsem se za ním vypravila a vezla jsem s sebou spoustu jídla jako pozornost. Vrátily se mi totiž vzpomínky, jak jsme za jeho vlády všichni hladověli. Tak jsem se chtěla trochu pomstít tím, že udělám opak toho, co nám dělal on.

Co vám tedy chtěl říct?
Mluvili jsme spolu od devíti od rána do pěti večer. Bez přestávky. Říkal mi, že je to poprvé, co ho někdo poslouchá a nechává ho mluvit. A že pokud s ním chci rozhovor, ať ho klidně udělám. Ale neměla jsem s sebou žádnou techniku. Tak jsme se domluvili, že se vrátím do Francie, seženu si štáb a přijedu za ním znovu. Měl požadavek, aby to byli lidé, kteří nejsou z Kambodže. Chtěl, abych mu rozuměla jenom já. Znovu jsem za ním přijela za půl roku.

Takže on celou dobu nevěděl, že jste se narodila v Kambodži a že jste prošla pracovním táborem?
Neřekla jsem mu to a on se mě na nic neptal. Jemu šlo jenom o to, aby řekl svou pravdu a obhájil svoje kroky. Řekl mi, že se ho nesmím na nic ptát. Že bude mluvit sám. Taková byla naše domluva.

Tváří v tvář svému katovi

A jaké to pro Vás bylo, slyšet jeho verzi příběhu?
Bylo to hodně těžké. Jak jsem říkala, dřív jsem chtěla na všechno zapomenout. Když jsem s ním začala natáčet, brala jsem to jako výhru, že se mi ho podařilo získat pro rozhovor. Brala jsem to jako práci, snažila jsem být profesionálkou. Ale během natáčení se mi ty vzpomínky začaly vyjevovat.

Hlavně když mluvil o tom, jak chtěl Kambodži pomoct, jak ji chtěl udělat lepší. A že si nemyslí, že tahle myšlenka zabíjela. Prý viděl, že lidé v pracovních táborech jsou šťastní, že mohou pracovat. Když jsem tohle slyšela, nepřerušovala jsem ho. Ale někdy se mi stalo, že jsem začala brečet. Nechtěla jsem, aby to viděl, tak jsem se třeba schovala za kameru nebo jsem schválně něco upustila, abych se mohla otočit a otřít si slzy. Ale cítila jsem výhru. On chtěl zničit Kambodžu a mojí rodinu, ale já jsem ho měla v hrsti.

Masakr ve Srebrenici pohledem ženy míří do kin. Film sarajevské režisérky ocenili i v Karlových Varech

Číst článek

Kdy jste mu řekla, kdo doopravdy jste? Že jste se v Kambodži narodila a prošla jste pracovním táborem?
Rozhodla jsem se, že mojí odplatou bude to, že mu to řeknu až později. A byl to hodně silný moment, když se to stalo. V tu chvíli jsem zastavila natáčení, protože to pro mě bylo hodně důležité, abych byla tváří v tvář svému katovi jen já sama.

Jak na to reagoval?
Podle mě se cítil zrazen a nic neřekl. Bála jsem se, že mě třeba zabije, ale byl milý a jenom řekl, že už dál mluvit nebude a ať odejdu. Strávila jsem s ním skoro týden. Původně jsem měla v plánu, že potom, co mu řeknu, kdo jsem, s ním natočím další sérii rozhovorů. Zajímalo mě, co by říkal.

A stihla jste se ho zeptat na tu otázku ohledně lásky?
To jsem nestihla. Ale celou dobu, co jsem byla u něj doma, jsem se ho ptala na citlivé otázky. Třeba jak se poznal se svojí ženou a kdy. Vyprávěl mi, že se oženil hodně pozdě. V Kambodži je běžné, že se muži žení, když jim je kolem dvaceti let. On si svou ženu vzal až někdy po třicítce.

Když mi to říkal, byl na to velice hrdý. Prý chtěl ostatním ukázat, že on je ten model revoluce. Nechtěl mít žádnou rodinu, jeho jediný cíl bylo pracovat a vyhrát. A v tu chvíli jsem dostala odpověď. On lidem zakazoval lásku, protože ji prostě v té době nepoznal. A neměla tím pádem pro něj žádnou hodnotu.

Jan Dlouhý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme