Filmová kouzla v českých pohádkách. Jak filmaři tvořili peklo nebo mechanickou slepici bez počítače?
Prolínačky, hry s perspektivou nebo zadní projekce, to jsou jen některá z kouzel, které mají ve filmových pohádkách na starosti trikaři. I když se jejich výroba čím dál víc přesouvá na obrazovky počítače, jak popisuje trikař Boris Masník, klasické české pohádky, jako třeba O Princezně Jasněnce a létajícím ševci, vznikaly nejčastěji rovnou před kamerou.
Trikové napětí se objevuje třeba ve známé Pyšné princezně, kdy Alena Vránová a Vladimír Ráž sviští na lesem na kládě stromu. „Tam byly kombinované takové klasické trikové technologie, to znamená, že když herci bylo v detailu vidět jen do tváře, za nimi se promítalo pozadí natočené v reálu, takzvanou zadní projekcí. Takže se ubíhající krajina promítala na velikánské plátno za ně,“ zmiňuje trikový výtvarník Boris Masník.
Pohádky a filmové triky. Jak se v průběhu času měnila práce filmových trikařů?
„A aby se divák orientoval, kudy jedou a že je to nebezpečná cesta, byl vytvořen veliký model s miniaturami stromů a té klády a mechanicky tam poletovaly loutky herců na malinkaté kládě,“ dodává k prvním filmovým trikům.
Dalším klasickým trikem je i mizení nebo přeměna pomocí takzvaného stop triku, ale třeba i v principu stejná pozvolnější prolínačka. „To znamená, že se ten záběr neukončil tvrdě ostře střihem, ale pomalinku se v kameře zatměl. Režisér řekl pokyn: 'Teď mi to prolneš na tři vteřiny.' Asistent se připravil, díval se na počítadlo metru, zatměl kameru, herci se vyměnili, ale musel vrátit materiál v kameře a potom musel zase na ty tři vteřiny rozetmít kameru. Prolínačka vlastně vznikla už na tom negativu,“ vysvětluje Masník.
Drakům v pohádkách dorůstají hlavy. Lidoví vypravěči se mohli inspirovat u ještěrů, míní etnolog
Číst článek
I když se postupem času práce přesouvala z kamer do ateliérů na takzvané trikové kopírky, principy loutkových triků se používaly ještě na konci 80. let, třeba v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci, kdy se kombinovala s reálnou hereckou akcí.
„Tam měla být taková mechanická slepice udělaná jako animační loutka. Dělalo se to tak, že byla nejdřív natočená herecká akce a režisér řekl: 'Hele, mně se líbí to třetí jetí, do toho mi udělej tu slepici.' Já jsem si přesně načasoval, jak dlouho měla trvat akce slepice, aby herec správně reagoval. Potom se v kameře přehodily masky, asistent musel přehodit motory na motor animační a já jsem musel okénko po okénku naanimovat tu slepici, tak aby fungovala,“ říká Masník.
Princip filmových loutek ale moderní technologie na druhou kolej neodsunula. I přes drtivou převahu počítačových triků se podle ředitele vizuálních efektů Viktora Müllera ze společnosti UPP moderní loutky používají ve filmech dodnes.
„Různí ještěři a příšery se používají dodnes. Jak jde robotika dopředu, začíná se zase jejich doba vracet. Dělali jsme na několika filmech, kde jsme opravdu používali animatronické loutky. Ale to samozřejmě není klasická animovaná loutka, to je počítačem řízená postavička,“ vysvětluje Müller.
Teď ale zpět k českým pohádkám. Až z osmi na sebe naskládaných záběrů vznikl třeba obraz pekla v pohádce S čerty nejsou žerty. „Vypadá to, že je to nějaká speciální obrovská jeskyně, ale vůbec to není pravda. To byla taková malinkatá díra, tam by se žádný živý herec neviděl, takže je to zas skládané. Natočili jsme tuhle malou jeskyňku a potom jsme v reálných jeskyních natočili jednotlivý čerty. Potom jsme natočili samostatně hořící strop, plameny, všechno možné a potom jsme z mnoha vrstev skládali ten finální záběr,“ popisuje Masník.
Éra klasických filmových triků se i u nás měnila na konci 90. let. Spolu s pohádkou Jezerní královna a Z pekla štěstí se výroba triků začíná přesouvat do studií vizuálních efektů.
