‚Český film je zalidněn slepicemi.‘ Postavení žen v kinematografii se nelepší, debatovalo se na Filmovce
„Věci se neposunuly. Zabývám se tím od počátku 90. let a dnes se mi to zdá spíš horší,“ prohlásila scenáristka Tereza Brdečková na debatě, kterou v rámci nedělního programu Letní filmové školy zorganizovala platforma Girls in Film (Holky ve filmu). Odnož zahraničního projektu, který mezi sebou propojuje filmařky a zasazuje se o propagaci jejich práce, se chtěla podívat na to, zda se postavení žen v české kinematografii mění k lepšímu.
Producentky Julie Žáčková a Dagmar Sedláčková, které společně tvoří českou mutaci Girls in Film, zahájily diskuzi protichůdnou dvojicí názorů, s nimiž se nejčastěji setkávají: jednak že je pro ženy těžší prosadit se ve filmovém průmyslu, a jednak že to vůbec není pravda a ženy mají naprosto stejné příležitosti, a tím pádem není potřeba vytvářet na toto téma debatu.
„Už šestým rokem učím na FAMU na scenáristice, kde vedu ročníky. V hloubkovém rozboru situace, která skutečně není dobrá, jsme konstatovali, že zatímco u nás studuje většina autorek, tedy holek, tak na režii berou prakticky jenom kluky,“ reagovala Brdečková.
Podle ní se proto naskýtá otázka, zda na studium režie opravdu ženské uchazečky nemají. Nejenže o tom má silné pochybnosti, ale i z praxe ví, že to není pravda.
Boj se sousedkou, narušený večírek i psychohoror z Moravy. Na Filmovce se představily očekávané debuty
Číst článek
„Lidi, kteří vyučují na režii, znám, jejich práce si vážím. Ale problém je, že jsou zvláštním způsobem zaseknuti ve svých názorech a kvalitu talentovaných dívek nevidí. Tam ta debata začíná doopravdy,“ tvrdí pedagožka, která v minulosti působila jako filmová publicistka nebo dramaturgyně Filmového studia Barrandov. Opakovaně také rozhodovala v porotách mezinárodní kritiky FIPRESCI na festivalech v Cannes nebo v Berlíně, pět let seděla jako radní ve Státním fondu kinematografie.
„Všichni, co si myslíme, že jsme naprosto bez předsudků – přeci bychom poznali, kdyby přišel někdo s talentem –, jsme na tom úplně jinak. Máme své názory a neustoupíme z nich ani o píď,“ věří Brdečková.
Druhá účastnice diskuze, dokumentaristka Andrea Culková, k tomu přidala citát: „Hlava, která je strůjcem problému, nemůže být jeho řešením. Všichni jsme zařazení do paradigmatu a vůbec si neuvědomujeme, jak jsme zvalchovaní, a máme pocit, že je všechno v pořádku.“
Připojila ještě podobenství o slonovi, hadovi a mouše, kteří mají vylézt na strom. „Každý máme jinou startovní pozici a svět je nějakým způsobem definovaný. Nepřicházíme do světa, který je bílý a bez pravidel. My ta pravidla jenom nevidíme,“ vysvětlila.
Data a chuť společnosti
Podle dokumentaristky, která má na svém kontě třeba snímky Žal žen nebo Cukr-blog, jsou proto potřeba data a výzkumy, jež by nejen na české úrovni ukazovaly, jak si na tom ženy stojí třeba při získávání peněz od filmových fondů.
„Když si muž odpremiéruje svůj film, má mnohem snazší získat financování na další, než když se o ně snaží žena,“ uvádí a ukazuje přitom na příklad nejmenované české režisérky, jejíž debutový snímek byl vybrán na festival do Cannes, ale ona ani deset let poté nemůže sehnat peníze na vznik své druhotiny.
Jak prohlásila Brdečková, data jsou důležitá a musí se s nimi začínat. Změnu ale podle ní musí chtít i společnost.
„Jezdím pravidelně na Berlinale, kde se tato věc za 10 let nesmírně posunula. V podstatě celá německá společnost je toho názoru, že ženy mají dostat příležitost jako umělkyně a filmařky, protože co dělají, je zajímavé,“ vypráví.
Letní filmová škola odstartovala koronaviru navzdory. Na Havla se koukalo v rouškách
Číst článek
„Do soutěže je přijímáno více filmů od žen-režisérek a ty filmy vyhrávají. Ne proto, že by byly podrobeny nějakým kvótám, ale prostě jsou dobré. Pro mě je zvláštní si všímat, odkud jsou ty nejznámější. To jsou opravdu země oproti České republice velice nedemokratické, jako Maďarsko a Ildikó Enyedio nebo Agnieszka Holland a Małgorzata Szumowská z Polska,“ uvedla Brdečková.
V tuzemsku podle ní ustrnula debata na jediném místě, což lze poznat i na ženských charakterech v českých filmech.
„To jsou všechny ty Ženské na vrcholu a postavy, které hraje Eva Holubová. Český film je prostě zalidněn slepicemi. A jakmile někdo přijde se zajímavou figurou, se zajímavým ženským osudem, tak hledá producenta opravdu velice těžko,“ míní Brdečková.
Bez žen v rolích režisérek, scenáristek nebo producentek chybí ve filmové nabídce jejich perspektiva i určitá témata, které ženy zajímají jak v pozici divaček, tak tvůrkyň. Konzumujeme proto povětšinou příběhy podávané mužským viděním světa.
To se ale podle producentky Dagmar Sedláčkové těžko mění, když filmové štáby, týmy scenáristů i rady v institucích, které rozhodují o přerozdělování peněz, tvoří opět převážně muži.
