Natočila dospívání v osudové dekádě Hongkongu. ‚Víc než polovina mladých je pasivní,‘ říká filmařka

Hongkongská režisérka Mabel Cheung od 80. let natáčí především hrané filmy. Na pražský festival Filmasia ale začátkem prosince přijela představit svůj dokumentární projekt Mému devatenáctiletému já. Je to časosběrný dokument, který natáčela deset let od roku 2011. Sleduje v něm několik studentek dívčí střední školy Ying Wa v dekádě, která byla, aspoň podle samotné režisérky, možná nejdramatičtější v celé historii Hongkongu.

Tento článek je více než rok starý.

Praha/Hongkong Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dokument Mému devatenáctiletému já se věnuje střední škole Ying Wa, což je škola pro dívky. Proč jste si vybrala zrovna toto místo?
Protože jsem tam sama studovala od svých šesti do 18 let.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rozhovor s hongkongskou režisérkou Mabel Cheung o jejím dokumentu z dívčí střední školy

Hodně věcí tam ale v té době muselo být jinak než dnes.
Neřekla bych, že se ta škola až tak změnila. Vždycky se zaměřovala na vzdělání pro dívky. Byla založena anglickými misionáři, kteří přišli do Číny vzdělávat znevýhodněné lidi. Žádné dámičky z lepší společnosti, ale ženy ze všech vrstev, služky, dělnice a taky prostitutky. To bylo před více než 100 lety. Ale stejný duch v té škole zůstává i dnes. V Hongkongu je spousta výborných škol, ale mnoho z nich je placených, takže přednost tam logicky mají děti z bohatých rodin.

To možná také hrálo roli ve výběru té škole. Mohla jste tam natáčet s dospívajícími dívkami z různých společenských kruhů.
Já si tu školu ale nevybrala. To ředitelka školy přišla za mnou a nabídla mi, abych o ní natočila dokument. A přímo vybrala i tuto třídu.

Čínští prostituti slouží svým rodinám a žijí s pocitem viny, říká režisér filmu Moneyboys

Číst článek

V té době totiž škola procházela přestavbou a tato třída byla u všech fází. Začala chodit ještě do staré školní budovy, která stála na kopci s výhledem na přístaviště Victoria Harbour. Stará budova se během jejich studia bourala a na stejném místě měla vyrůst nová.

Mezitím se ale studentky dočasně přesunuly do oblasti Kau-lung, to je ale hodně odlišná, chudší dělnická část Hongkongu. Dívky z té třídy prošly všemi třemi školními budovami.

Deset let Hongkongu

Natáčení trvalo skoro deset let a za tu dobu se toho v Hongkongu stalo hodně, co jste nemohla předvídat. Liší se finální film hodně od toho, jakou jste měla představu, když jste začala natáčet?
Nečekali jsme, že se studentky během té doby tak moc změní. A že bude tak těžké pracovat s teenagery.

Také jsme nemohli tušit, že se tolik promění samotný Hongkong. Byla to snad nejdramatičtější dekáda v dějinách našeho města. Měli jsme to štěstí, že jsme ve filmu natočili něco k prakticky všem významným historickým událostem, které měly dopad na dospívání těch dívek.

Svobodný Hongkong nemůže existovat bez svobodné Číny, říká hongkongský aktivista a disident

Číst článek

Tím pádem je to snímek nejen o dospívání, ale také o změnách v samotném Hongkongu.

Různé dívky ve filmu reagují na politické změny v Hongkongu dost rozdílným způsobem. Pro některé jsou ty události důležité, jiné jsou opatrnější a další se tváří, jakoby se jich ty události nijak ani netýkaly. Reprezentují tyto reakce nějak hongkongskou mládež jako takovou nebo možná celou hongkongskou společnost?
Někteří mladí lidé z Hongkongu jsou velmi aktivní, ale myslím si, že víc než polovina z nich je úplně pasivních. Soustředí se jen na svoje studium a na každodenní normální život. Takže reakce, které ve filmu uslyšíte od těch dívek, víceméně odpovídají tomu, jak to vidí celá hongkongská společnost.

Jak jste ty dívky vybírala? Chtěla jste ve filmu mít zastoupené různé společenské vrstvy, nebo podle jakého klíče jste se řídila?
O tom se docela těžko mluví. Na začátku jsme měli na výběr z více než padesáti, které doporučila samotná škola. Proto jsem jim řekla, ať napíší dopis – svému devatenáctiletému já. A podle toho dopisu jsem poznala, co jsou zač, jestli jsou pro film zajímavé, jestli mají nezávislého ducha. To pro mě bylo hodně důležité.

Na základě toho jsem udělala další předvýběr a nakonec jsem měla dvanáct dívek, které jsem pak natáčela celých deset let. Ale samotný snímek trvá jen něco přes dvě hodiny, takže jsem do něj nemohla dostat osudy všech dvanácti. Nakonec se film zaměřuje na šest z nich, které mají hodně různé společenské zázemí, ale také odlišné povahy.

Hongkongský soud poslal aktivistu Laie do vězení na téměř šest let. ,Jde o odplatu,‘ tvrdí kritici

Číst článek

Moc se mi líbí ta charakteristika, že jste hledala dívky, které mají nezávislého ducha. Nebyl to ale občas problém? Ve filmu je dokonce scéna, kde si dívky stěžují na to, že je natáčíte a že jim to překáží v různých věcech. Jak dívky na natáčení reagovaly a měly už možnost vidět hotový film?
Je to tak. Když jim bylo kolem čtrnácti patnácti let, tak byly hodně vzdorovité a odmítaly se mnou dělat i rozhovory. Když jsem o tom mluvila s ředitelkou, tak mi řekla, že ten problém není ve mně, ale že se takto prostě chová většina mládeže v tomto věku. A poradila mi, že mám být trpělivá, přečkat toto období a dávat jim najevo, že mi na nich záleží.

Udělala jsem to tak a vyplatilo se to. Vlastně se po nějaké době stalo, že se dívky na mě a kameru úplně zvykly a začaly za mnou chodit a bavit se se mnou samy. Kdykoliv měly na srdci něco zajímavého. Zkrátka povedlo se mi něco, co je nejlepší pozice pro každého dokumentaristu, že se pro lidi, které natáčíte, stanete úplnou samozřejmostí, které není potřeba věnovat extra pozornost.

Zároveň jsem pro ně byla něco jako vrba, které se chodily svěřovat. A když ten film byl hotový a ony ho viděly poprvé, tak byly fakt v šoku. Nedošlo jim, že ten výsledek bude vypadat takto, že jsem natočila všechny jejich vzdory a podobně... Měly z toho spíš nepříjemné pocity.

Svůj přístup ale hodně změnily, když dostaly šanci film vidět s publikem a účastnit se rozhovorů s diváky po promítání. Reakce na ně byly totiž jenom pozitivní. Nikdo je nekritizoval za to, že odmlouvají nebo že jejich názory jsou naivní. Lidé naopak oceňovali jejich povahy a postoje. Takže ty rozhovory s diváky byly velmi příjemné a přátelské. Dokonce měly pocit, že jsem z nich udělala hvězdy.

Hongkong opustilo za rok přes 113 tisíc obyvatel, jde o největší pokles v historii

Číst článek

Někde jsem četl, že jste natočila asi 15 tisíc hodin hrubého materiálu. To je strašně moc.
Vlastně to bylo asi desetkrát tolik. Tak 150 tisíc hodin.

Z toho by se dalo sestříhat třeba 20 různých filmů. Jak jste postupovala při stříhání?
Bylo to vážně těžké. Trvalo to asi tři roky, než jsme to sestříhali. Napřed jsem prostě sledovala každou z těch šesti dívek po celých deset let. Ale ten sestřih byl strašně nudný. Všichni mi říkali, že takto to opravdu nejde.

Někteří lidé si dokonce mysleli, že z tohoto materiálu už ani žádný zajímavý film udělat nejde. Ale já natáčením strávila deset let, v žádném případě to nemohla nemohla vzdát. Takže jsem prostě začala úplně od znova. Mám pocit, že se to pak opakovalo snad patnáctkrát, kdy jsem začínala znova od nuly.

Film je nakonec chronologický a sleduje všechny dívky najednou. Je to trochu problém, protože dívky se za ty roky strašně rychle měnily a ty změny tam musíte ukázat.

„Vedení školy z hotového filmu bylo taky zpočátku trochu v šoku. Ani oni nevěděli, co s těmi dívkami vlastně přesně točím. Dali mi v tom úplnou svobodu. “

Tak jsem se soustředila jen na nejzajímavější témata, třeba postavy, které si ty dívky idealizují nebo do kterých jsou zamilované. Takže jsem dala k sobě materiál od všech dívek, kde mluví o svých idolech, chlapcích a podobně.

Promítal se film už v Hongkongu? Jaké na něj byly reakce?
Myslím, že hongkongské publikum je z něj nadšené. Vyšly na něj pozitivní recenze a diváci na něj taky reagovali velmi spokojeni. A to, myslím, uklidnilo i vedení školy, které z hotového filmu bylo taky zpočátku trochu v šoku. Ani oni nevěděli, co s těmi dívkami vlastně přesně točím. Dali mi v tom úplnou svobodu. Když to viděli, tak se báli, jestli kvůli tomu filmu nebude mít škola špatnou reputaci.

Ale když viděli, že je to přesně naopak, tak se rozhodli ten film dát do širší kinodistribuce. Už mají domluvenou premiéru. Bude to, myslím, velmi brzy.

Film byl pro gaunery a prostitutky

Před svým novým filmem jste už natočil několik dokumentů, ale hlavně jste se věnovala hraným filmům. Proč jste se rozhodla pustit se do dokumentu?
Nemyslím si, že je to až takový skok někam jinam. Moje první zkušenosti s natáčením byly na dokumentech. Když jsem studovala ve Velké Británii, nějaký čas jsem pracovala pro BBC na jedné z jejich dokumentárních sérií. Díky tomu jsem vlastně začala uvažovat o tom, že bych se věnovala filmu.

Hongkong má nového správce. Leeho jmenoval čínský prezident při první zahraniční cestě po pěti letech

Číst článek

Do té doby jsem akorát od mámy slýchala, že u filmu jsou všechny ženy prostitutky a všichni muži gauneři. Filmový průmysl neměl tenkrát nejlepší pověst.

To se ale změnilo. Nemám pocit, že dnes je naopak hongkongský film hodně uznávaný.
Ano, dnes je to úplně jinak. Ale když jsem byla malá, tak žádná slušná dívka se vzděláním by v Hongkongu do filmové branže nešla. Teprve v Anglii u BBC jsem viděla, že ve filmu, nebo tedy aspoň v tom dokumentárním, pracují samí slušní a vzdělaní lidé, většinou z prestižních univerzit. A právě na základě toho jsem se nakonec rozhodla, že půjdu na filmovou školu do New Yorku.

Možná to není takový skok i proto, že výrazné dokumentární prvky mají i některé vaše hrané filmy?
Možná ano. Hned můj první film Ilegální imigrant je svým způsobem dokument. Je sice vyprávěný jako hraný film a sehraný podle přesného scénáře, ale všichni herci jsou autentičtí, skuteční gangsteři z newyorské čínské čtvrti a opravdový ilegální imigranti.

„Říkala jsem, co mě napadalo přímo při střihu. Třeba že tady musím říct, jak se mi podařilo dostat dívky zpátky před kameru tím, že jsem je vzala do staré školní budovy, na kterou s láskou vzpomínaly.“

V mých filmech se vždy nějak prolíná skutečnost a fikce, ale vždycky mě inspirují mí přátelé nebo moje vlastní zážitky, případně doba, o které natáčím.

Ostatně i v tomto filmu hodně vycházím sama ze sebe. Rozhodla jsem se, že budu sama ve filmu vystupovat jako vypravěčka, ale ne jako klasický neutrální hlas vypravěče mimo obraz. Spíš abych se s diváky podělila o svoji zkušenost, když jsem těm dívkám dělala vrbu nebo když jsem byla svědkem něčeho, co se v tom filmu nakonec neobjevilo.

Tyto moje vstupy navíc nejsou natočené v nahrávacím studiu. Natáčela jsem je přímo ve střižně na malý mikrofon. Říkala jsem prostě, co mě napadalo přímo při střihu.

Třeba že tady musím říct, jak se mi podařilo dostat dívky zpátky před kameru tím, že jsem je vzala do staré školní budovy, na kterou s láskou vzpomínaly. Jsem tak tichou, nebo vlastně spíš jen napůl tichou součástí toho dokumentu.

Antonín Tesař Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme